Cesta k duze

Rubriky

Andělské příběhy

Andělské příběhy

jsou moudré, inspirující, usměvavé někdy i smutné, ale všechny v nás pomáhají rozsvítit světýlko naděje a víry. Možná v nich najdete odpovědi, vysvětlení nebo novou naději…

Stačí se kliknout na následující odkazy a začíst do příběhů na této stránce a andělé vám budou na blízku…

Malý andělíček pro tebe

Starý příběh

O maličkém andílkovi

Povídka o andělovi

Anděl správných cest

Duhový andílek

O maličkém andílkovi

O maličkém andílkovi

Jak maličký anděl hledal svůj úkol

Byl jednou jeden malinkatý anděl. Byl tak malý, že ho dokonce ostatní andělé stále nemohli najít. Malinkatý byl. Byl tak malý, jako nejmenší špička sněhové vločky nebo nejmenší zrnko kostky cukru nebo nejmenší kousek skořice. A ještě k tomu voněl. Ale malinkatý anděl byl smutný. Nudil se. Neměl totiž nic na práci. Každý anděl dává na někoho pozor. Na dívku nebo na chlapce. Na mámu nebo na tátu. Na strýce nebo na tetu, na babičku nebo na dědečka. Někteří andělé dávají pozor na psy, kočky nebo koně. Jiní se zase starají o delfíny nebo morčata. Ale ten malinkatý anděl neměl nikoho, na koho by mohl dávat pozor.

Za úplňku se všichni andělé setkávají na horském vrcholku. Matka Luna vypadá jako velká sýrová pizza a andělé se shromažďují, aby se společně smáli, tancovali a aby si vzájemně vyprávěli příběhy o nás, o lidech. Stejně jako my vyprávíme svým přátelům naše příběhy a zážitky. Andělé vypadají různě. Stejně jako my. Někteří mají obrovská duhová křídla, někteří nosí třpytivé bílé šaty, jiní jsou pokryti květinami. Jsou také andělé, kteří jsou vzdušní a průhlední, jiní jsou horcí a pevní. Někteří se smějí a tančí, zatímco jiní se potichu pohybují nocí.

Andělé teď sedí v kruhu a vyprávějí o svých zážitcích. A ve středu stojí někdo, kdo je moc smutný. Ale kdo to je? To musí být náš malinkatý andělíček. Je tak malý, že ho andělé ani nemohou vidět. Andělíček je smutný a stěžuje si ostatním, že nemá nikoho, na koho by mohl dávat pozor. „Chci se o někoho starat. To není spravedlivé“ volá. To jste měli vidět ostatní anděly. Malinkatého andílka jim bylo moc líto. Dokázali si dobře představit, jak se asi cítí. „No“ řekli, „Proč nechodíš s námi, jako malý pomocníček?“ „Nechci být žádný malý pomocníček“, odpověděl jim malinkatý andílek, „chci být velký pomocník“. Malinkatý andělíček pobíhal kolem kruhu andělů, až z duhy sršely barvy. Ostatní andělé cítili, jak je vzteklý. Potom malinkatý andělíček odletěl. Ostatní andělé stále mluvili směrem k místu ve středu kruhu, kde malinkatý andílek předtím stál. Ani i nevšimli, že odletěl. Tak byl malý.

Matka Luna se dívala na maličkého andělíčka a uviděla ho letět vzduchem ve smutných vlnách. Špičky jeho křídel visely schlíple dolů. Aby ho utěšila, poslala k němu svou zvláštní záři. Maličký andílek se cítil o něco lépe. Ale potřeboval ještě více pomoci a andělé dostávají pomoc-přesně jako my-od Boha. Měsíční svit dovedl andílka k třešni plné pěkných růžových kvítků, které krásně a sladce voněly a působily velmi vlhce. Maličký andílek přistál na jednom listu. Vlezl si do třešňového květu, stáhl křídla okolo sebe jako přikrývku a zavřel svá nepatrná očka. Dýchal zhluboka a myslel na Boha. „Milý Bože“, ptal se: „Jak mohu dostat někoho, o koho bych se měl starat?“

Potom je úplně potichu, velmi potichu a Bůh mu posílá myšlenku: „Máš zcela zvláštní úkol, můj úžasný anděli.“ „A co je můj zcela zvláštní úkol?“ ptá se malinký andílek. „Hledej ho a nalezneš“ slyší ve své nepatrné hlavičce. Cítí boží lásku a raduje se. „Když mi říkáš, že mohu někoho najít, potom vím, že se to splní.“ V myšlenkách dal maličký andílek Bohu velký polibek a znovu otevřel oči.“Musím se hned vydat na cestu“ volá na svého přítele, měsíční svit. „Naleznu teď svůj úkol“. Čas noci je již skoro pryč a matka Luna volá měsíční svit zpět. „Díky matko Luno, díky měsíční svite, uvidíme se večer.“ Maličký anděl mává šťastně svými křídly matce Luně. Anděl roztahuje svá křídla a vystřeluje do vzduchu jako pružina. „Ahoj krásný dni, tady jsem!“ zpívá a odlétá.

A to už vychází otec Slunce a usmívá se. Nejdříve letí maličký andílek na východ, kde všechno začíná a nalézá tam velké moře. Dívá se na ryby a dává pozor, jestli uvidí znamení nebo přijde myšlenka, která by mělo něco společného s jeho novým úkolem. Ale všímá si, že všechny jsou pro něj příliš velké! tak letí na jih, kam všechno směřuje. Tam nachází veliký les a lvy a srnce a dává pozor, jestli si tam něčeho nevšimne. Ale vypadá to jen, že všichni jsou příliš velcí. Dál letí na západ, kde všechno končí a mění se. Nachází poušť a vidí velbloudy a slony. Ale nevidí žádné znamení a všímá si jen, že všichni jsou příliš velcí! Jenom doufá, že na severu, kde se vše uklidňuje pro nový začátek, něco najde. Letí na horu, ze které se mohou orli a medvědi lépe rozhlížet a dává pozor, jestli zpozoruje znamení. Ale i zde jsou všichni příliš velcí! Je velmi smutný, jeho křídla se velice unavila.

Otec Slunce pomalu zachází, matka Luna se vrací, právě když maličký andílek opět přistává u třešňového stromu. Měsíční svit už na něj čeká, když pomalu uléhá k patě třešňového stromu.“Co jsem udělal špatně?“ vzlyká malý andělíček zklamaně a cuká křídly. „Bůh mi řekl, že najdu svůj úkol“, svěřuje se měsíčnímu svitu. „Proč jsem jej stále ještě nenalezl?“znovu se maličký andělíček pokouší uklidnit své myšlenky, aby přišel na to, co mu vlastně Bůh řekl. Dvakrát se zhluboka nadechne, znovu je úplně zticha a tu slyší zvuk. Někdo pláče, ale kde? Andílek se pátravě rozhlíží. Za třešní stojí malý domek se zářivě červenými dveřmi, který je obklopený starým zahradním plotem. Jedno okno zůstává otevřené a bratr vítr nese zvuk dětského pláče až k andílkovi. Rychle mávne svými křídly a popohnán větrem přistává v pokoji.

Malá dívenka leží schoulená v posteli a pláče. V uších maličkého andílka zvoní, tak hlasitě pláče ta holčička. Nad malou holčičkou stojí sklíčeně její velký strážný anděl. Zkouší ji utěšit, ale malá holčička ho vůbec nevnímá. „Co se děje? Proč jí nepomůžeš?“ ptá se malinkatý andílek velikého anděla strážného. Strážný anděl smutně pokrčí křídly: „zkoušel jsem to, ale má strach spát sama v tomto pokoji a já jí zkouším říct, že jsem stále při ní. Ale pláče tak hlasitě, že mě nemůže slyšet. V hlavičce má jen smutné myšlenky.““To je hrozné,“ říká malinkatý andílek. Byl často s dětmi a ví, co by v takové situaci řekl. Malinkatý andílek letí blíž k děvčátku a prohlíží si ho. „Hm“, říká. Ve své mysli hledá nápad. Tu slyší Boha: „Prohlédni si to děvče pořádně. Je tu něco, co můžeš udělat jenom ty.“

Maličkatý andílek je celý vzrušený. „Co? Co je to?“ Upřeně se dívá na děvčátko, které je ještě pořád smáčeno slzami. Přívaly slz jí tečou z očí a trochu i z nosu a maličký andílek přemýšlí: „Kdyby jen mohla přestat plakat, aby mohla naslouchat.“ A potom se podívá holčičce na uši a má nápad! Rychle se otočí na velkého strážného anděla a říká mu hrdě: „Mohu ti pomoci. Stáčí svá křídla a letí přímo do dívenčina levého ucha. V uchu malé holčičky je těsná chodbička a maličký andílek letí opatrně, aby nikde nenarazil. Na konci dlouhého zvukovodu se nachází malinkaté schůdky a anděl si na ně sedá a začíná mluvit: „Můžeš mě slyšet? To jsem já, tvůj anděl!“Malé děvčátko se právě zhluboka nadechovalo k dalšímu pláči, když se uprostřed zarazilo. „Mluví se mnou někdo?“ ptá se v myšlenkách.

Andělé mohou samozřejmě slyšet myšlenky stejně zřetelně jako slova. A tak maličký andílek odpovídá: „Nedělej si starosti, holčičko, nejsi sama. Tví andělé jsou při tobě.“Děvčátko si myslelo, že sní. Posadilo se na posteli a otevřelo oči. Nikdo v jeho pokoji nebyl. Rozhlédlo se a dostalo strach. Chtělo plakat dál a zase zavřelo oči. Ale maličký andílek na něho promluvil: „Haló, holčičko. To jsem já, tvůj anděl.““Ne, nezdálo se mi to“, pomyslelo si malé děvčátko, „můžu svého anděla slyšet i v hlavě“. „Jsme při tobě“, říká ze všech nejmenší anděl: „přestaň prostě na chvilku plakat“. Malé děvčátko přestalo plakat a zkusilo být zticha. „Velmi dobře“, chválí ji malý andílek. „Když se ve tvém světě něco stane, slyšíš často ve své hlavě dva hlasy.

Jeden má strach a pokud tomuto hlasu nasloucháš, dostaneš také strach a cítíš se osamělá a smutná a není ti vůbec dobře. Druhý hlas je plný lásky a naděje. A když nasloucháš tomuto hlasu, budeš se cítit jistá a šťastná. Takže se můžeš rozhodnout! Naslouchala bys radši hlasu, který nahání strach nebo tomu, který přináší radost?“dívenka ví, co chce: „Chtěla bych naslouchat hlasu, který mi přinese radost. Ale jak se můžu zbavit hlasu strachu? Je tak hlasitý.“ „Přesně jako u televizního programu, který ti nahání strach. Prostě ho přepneš,“ odpovídá malinkatý andílek. „Ve tvých myšlenkách to znamená, že myslíš na něco krásného.“

A od té chvíle naslouchalo malé děvčátko už jenom maličkému andílkovi a nikdy více hlasu strachu. „Je to úplně jednoduché,“ řekl malinkatý andělíček. „Pokaždé, když dostaneš strach, mysli prostě na nás a na to, jak moc tě milujeme.“ Malé děvčátko se zase zavrtalo do své postýlky a zeptalo se andělíčka: „Ale já nevím, jak moc mě milujete.“ Maličký andílek odpověděl: „Prostě se zeptáš a my ti pošleme svou lásku.“ Malé děvčátko leželo úplně potichu ve své postýlce a brzy se cítilo teple a dobře. A cítilo se tak dobře, jako když rozbalíš nebo dostaneš dárek, který si opravdu přeješ, jako když jíš zmrzlinu ve velmi horkém dni, jako když tvoji rodiče udělají něco velmi pošetilého a ty máš z dlouhého smíchu slzy v očích, jako malá kočička, která se ti otře o nohu, jako když tě někdo, koho máš ráda celý den nosí na rukou-tak dobrý je pocit z andělů. Když jsi smutná, nezapomeň, kolik toho ve svém životě máš.

“ Maličký andílek vysvětluje dál: „Tvůj velký anděl je stále blízko tebe. Řekni prostě, že ho chceš cítit a pocítíš ho.““Bezva,“ pomyslelo si malé děvčátko, „to je mnohem zábavnější, než naslouchat tomu hlasu strachu.“Malé děvčátko teď věří v to, že jeho andělé jsou stále při něm, i když spí samo v pokoji. Jeho tělo může zůstat v pokoji a duše navštívit zemi snů a hrát si s kamarády anděly. Když se měsíční svit podíval otevřeným oknem, malé děvčátko již usnulo.

Maličký andílek vyletěl z ucha děvčátka a zatavil se před velkým andělem. „Ty jsi úžasný,“ řekl strážný anděl. Nejmenší anděl ze všech byl velmi šťastný. Hýřil všemi duhovými barvami a jeho křídla pyšně zvonila jako zvonky. „Nalezl jsem pro sebe ten pravý úkol. Budu se starat o všechny děti, které jsou v noci smutné a vyprávět jim o jejich strážném andělu, který na ně dává pozor,“ řekl šťastně. Objal velkého anděla dost silně. No ano, tak silně to mohlo jít jen velmi, velmi užitečnému andělovi. Ale vy přece víte, že nehraje žádnou roli, jak velké je tělo. Je to duch a rozhodnost, co se počítá. A náš ze všech nejmenší anděl to ví úplně přesně.

Podle knížky: Sabrina Fox – Jak nás milují andělé

Pro www.cestakduze.cz napsala Světluška. Tento článek je možné šířit dál

nekomerčním způsobem , pokud bude připojena tato poznámka, včetně aktivního

odkazu na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.

Povídka o andělovi

Povídka o andělovi

Jedna smutná vdova bydlela v chaloupce pod strání. Měla pět dětí a nemohla je uživit. Prala pro lidi od úsvitu do úsvitu, ale co to stačilo na tolik hladových krků. Sama sobě odpírala, jen aby jim najíst dala, ale když někdy nebylo na kus chleba v chalupě, žalovala Bohu a prosila ho, aby si aspoň jedno děcko vzal k sobě, aby se ostatním ulevilo.

Když jednou večer šli zase hladoví spát, tluče kdosi na dveře a prosí o nocleh. Vdova mu otevřela, ať si lehne na pec, ale k jídlu mu nemá co dát. Pocestný byl pěkný mládenec, měl zlaté vlasy, modré oči a přes rameno mošnu, pobíjenou zlatými křížky a stříbrnými hvězdičkami. Usmál se na děti a pravil, že není hladový, jídla má dost a ještě mu zbývá. Otevřel mošnu a podělil děti bílými buchtičkami, zlatými oříšky, cukrovými perníčky a červenými jablíčky. Děti ani nedýchaly, takové pamlsky v životě neviděly. Ani se jim nechtělo spát, také to chvíli trvalo, než je matka uložila na pryčnu do slámy.

Když konečně pousínaly, pravil ten mladý poutník vdově: „Volala jsi k Bohu o pomoc a Bůh mne posílá, vyplní tvoje přání. Vezmu jedno dítě s sebou do nebe. Vyber si, které má jít se mnou do nebeské slávy.“ Vdova leknutím padla na kolena, děkovala andělovi za tu milost, ale anděl ji dovedl k dřevěné pryčně, spěchal, aby se mohl vrátit na nebesa. Vdově se třásly ruce, když se skláněla nad svými dětmi, hladila je po vláskách a po ručkách, nemohla se rozhodnout.

Anděl jí nabízel, že si vezme tu nejstarší, Aničku, ale matka se bránila, že jí Anička pomáhá poklízet, hlídá ty mladší, bez ní by nemohla být. Tak prý tu druhou, Růženku, ale matka div nevykřikla, Růženka byla její mazlíček. Běhala s ní k potoku, když prala. Vedle Růženky ležela dvojčata, Petr a Pavel, držela se ve spaní kolem krku a když si anděl chtěl jedno vybrat, matka se zděsila, mají se tak rádi, že jeden bez druhého neudělá ani krok, kdyby jeden odešel, druhý by umřel žalem.

U zdi v koutku se choulil pětiletý Jan, vyhublý, zkřivený a vedle něho ležely berličky. Anděl ho vzal do náruče a pravil: „Dobře, tak toho mrzáčka! Má se celý život ploužit jen o berlích? Tomu bude nejlépe v nebi.“ Ale vdova se vrhla na anděla jako lvice, vytrhla mu děcko, až je vzbudila, líbala ho po žlutých tvářičkách a volala „můj drahý Janečku, co jsem si s tebou zkusila, vždyť ty jsi mé nejmilejší dítě a tebe mi chtějí vzít, moji jedinou radost na světě.“ Anděl se usmál, až se rozzářilo v jizbě a vzlétl k nebesům, oznámit Bohu, že není děťátka, kterého by matka neměla ze všech nejradši.

Vdova se plahočila dál, už nikdy nevzpomněla, že by některé dítě ztratit chtěla. Pracovala do úpadu, až se sama rozstonala, lehla a Bůh poslal anděla svého, aby odnesl její duši do nebe. Anděl v tiché noci slétl k zemi, zjevil se vdově v nebeském jasu, oznámil jí, že přichází, aby ji dovedl do věčné slávy. Vdova jen vzdychala, dívala se kalnýma očima po dětských hlavičkách vedle sebe a zaplakala: „Bože, kdo bude živit mé děti?“

Anděl zatesknil, poprvé od stvoření světa nesplnil Boží vůli, vzlétl k nebesům a prosil Boha, aby se nad vdovou smiloval, nenechával její děti bez ochrany.

Nebesa se zatemnila těžkými mraky a světem zahřměl hlas: „Ponoř se do mořské tůně a vynes kámen z nejhlubšího dna.“

Anděl sjel jako blesk do mořských vln, až vzkypěly varem, vynesl kámen ze dna a stanul s ním před Božím trůnem.

Tu slyšel znovu hlas volající: „Rozlom ten kámen.“ Když kámen rozlomil, hemžily se v něm drobní červíci, zdvíhaly černé hlavičky a protahovali bílá tělíčka.

A hlas zněl: „Vidíš, i o těch červíčcích v kamenu na dně mořském vím, zahynout jim nenechám a mé lásce k dětem nevěříš? Jdi na zem sloužit lidem, až se přesvědčíš.“

Nebe se rozjasnilo a anděl stál na mezi u šípkového keře, slyšel v oblacích skřivánky, kolem něho voněla tráva, slunce vycházelo a z dvorce na stráni vyváděli stádo na pastvu. Anděl šel do statku, prosil aby ho přijali za čeledína. Hospodáři se mladý chasník líbil, nechal si ho, jestli by se nehodil za kočího. Na druhý den, v neděli, jeli do města na trh, koně novému kočímu jen hráli, letěli jako srnky. Když jeli vesnicí, slyšeli umíráček a u hřbitova potkali pohřeb tak chudý, až žalost pohledět: dvě děvčátka táhla na káře truhlu, sbitou z prken, vzadu tlačili dva chlapečkové a za nimi se belhal hošík o berličkách. Hospodář se zarmoutil, vzpomněl si, jak ta vdova bývala pilná pracovnice, dobrá matka, nikdy nenaříkala, s málem se spokojila. Smekl klobouk a chtěl zastavit, ale kočí zapráskal vesele bičem, smál se radostí a jen přelétl s vozem na silnici. Hospodáře zamrzelo, že je ten čeledín tak necitelný, nevidí bídu a chtěl mu navečer domluvit.

Když dojeli do města, šel hospodář nejdřív do kláštera na mši, chválil kočímu, jak krásně tam hrají a zpívají u oltáře. Všecko jen hoří ve zlatě a v hedbáví a celé město se tam schází ve svátečních šatech podívat se na tu slávu, na tu nádheru. Ale kočí o slávu nedbal, sotva smekl, když vešli dovnitř a sedli do lavice. Při kázání spal a když nejkrásněji pěli, varhany zněly, dal se do takového smíchu, že se lidé obraceli a kostelník ho vyvedl z kostela. Hospodář se styděl za svého čeledína, ale když vyšel po mši z kostela, stál čeledín venku jakoby nic, měl ruce v kapsách a hvízdal. Hospodář si umínil, že mu doma pořádně vyčiní, ale zatím mlčel a šel na trh nakupovat.

U kožešníka potkali starostu, byl to nejbohatší sedlák ze vsi, veliký lakomec. Hospodář ho uctivě pozdravil, starosta se s ním dal do řeči, chlubil se mu novým kožichem, lacino prý koupil a dobře udělal. Kožich je pevný, vydrží na celý život, hodí se do práce i do kostela. Hospodář obdivoval kožich, ale kočí se smál, až se starosta urazil, co prý je mu k smíchu. Kočí povídal: „A nic, to já jen tak, ale snad by se vám hodil spíš rubáš, ten vydrží navěky.“ Hospodář se tak rozzlobil na kočího, že se rozhodl že ho propustí. Co s takovým bohaprázdným člověkem. Spěchal s nákupem, aby dojeli ještě za světla, přece se však zdrželi, a než dojeli k chaloupce pod strání, bylo už šero.

Hospodář se bál, aby se ve tmě na hrázce nesvrhli do rokle a pobízel kočího ke spěchu. Ale kočí u chaloupky zastavil, skočil z vozu a ztratil se ve tmě. Hospodář zachytil opratě, volal – po kočím ani slechu. Díval se k chaloupce a tu spatřil kočího, jak klečí u světlého okénka a vroucně se modlí. Nešlo mu na rozum, co je to za divného člověka, ale kočí se po chvíli vrátil, a už zase jeli, jako když hřmí. Kočí projel po horské cestě v temnu tak hladce jako za bílého dne, nezavadil ani o kámen.

Hospodář to večer nechal tak, ale ráno si ho zavolal a povídá: „Josefe, rozumíš koním jako nikdo, ale jsi neřádný člověk, z pohřbu se raduješ, v kostele se směješ, urážíš starostu, utíkáš od vozu – takového čeledína já potřebovat nemohu.“

Kočí se jen usmál: „Hospodáři, vy nevíte, ale já vím. O pohřbu jsem viděl anděla, jak nese duši té vdovy k nebesům, a když letěl nad námi, dotkl se prstem vašeho srdce, že zaplanulo láskou k těm sirotkům jako svíce na oltáři – jak bych se neradoval? V tom klášteře není žádné zbožnosti, tam kněží pějí jen svou vlastní chválu a lidé tam chodí jako do divadla. Za oltářem jsem viděl čerta, jak si zapisuje všechny ty hříšníky na býčí kůži, bylo jich tolik, že mu kůže ani nestačila, chtěl ji povytáhnout v zubech, táhl, až ji přetrhl a praštil se hlavou o zeď – jak bych se mu nesmál? A ten váš starosta byl opravdu k smíchu se svým kožichem, když se těšil, jak ho užije na léta, a měl přece na čele napsáno, že dne nepřežije – rubáš by byl pro něho lepší.“

Než kočí dopověděl, slyšeli ze vsi zvonit umíráček, děvečka přiběhla, starosta prý je v pánu, napil se na trhu a spadl s vozem do rokle u hrázky. Hospodář se díval na kočího celý nesvůj, teprve po chvíli se zeptal: „Proč si u chaloupky utekl od vozu?“

„Protože tam v té chaloupce se konala vpravdě služba Boží, děti se modlily za svoji maminku, a taková modlitba proráží nebesa. Pomodlil jsem se s nimi i za vás hospodáři, a řekl jsem jim, aby se nestaraly, že jste si usmyslil vzít si je do statku za své. Už na vás čekají.“

Hospodáři jako by se rozsvětlilo v duši: „To jsi pověděl dobře, Josefe, celý den jsem neměl nic jiného na mysli. Pojďme do chaloupky.“

Šli do chaloupky, přivedli sirotky do statku a sedlák se ženou se o ně starali, však vlastních dětí neměli. Josef zůstal na statku nadobro. Co vzal do ruky, všechno se mu dařilo, statek jen kvetl, sedlák bohatl, ani nevěděl jak, a děti rostly jako z vody, i ten mrzáček Jeníček ozdravěl, ve škole nebylo nad něho. Všechny děti milovaly Josefa jako bratra, sedlák by se s ním nerozloučil za celý svět, jen jedno mu bylo divné, že ten čeledín s léty nestárne. Děti už dorostly, byli z nich páni, sedlák sám se nahrbil, sotva stářím vláčel nohy, ale chasník Josef zůstával dále svěží, růžolící, jako by mu bylo dvacet let.

Konečně sedlák cítil, že se blíží jeho hodina, už nevstával ani z lože, zavolal k sobě celou rodinku, se všemi se rozloučil a Josefovi děkoval, že svůj úkol vykonal, prosil ho, aby je neopouštěl. Tu se jizba rozzářila jako v ohni, země se třásla, strop se rozevřel, v jizbě stanul anděl, planul jako ohnivý sloup až k nebi a jeho hlas zněl jako zvony: „Služebníče věrný, o své se nestarej, je nám oběma odpuštěno, pojď se mnou k Otci nebeskému.“

A anděl se vrátil s duší sedlákovou na nebesa.

Převzato z: www.istvanek.cz

Anděl správných cest

Setkání s andělem správných cest

Jednoho dne se chystal navštívit jeden poutník svého zahraničního přítele, ale bohužel přítel na něho na smluveném místě nečekal. Jenže náš poutník se vydal do světa bez mobilu, bez mapy ani nevlastnil kontakty na další přátele. Co dělat? Nevěděl, šel a šel, blížil se večer, stmívalo se a poutník šel stále bez cíle. Vzpomněl si na maminku, která mu před odchodem říkala: „Nechodˇ do světa, čeká tam na Tebe jenom nebezpečí.“

Náhle uvidí ženu v zelených šatech, která ho pozdraví ho a osloví: „Kam jdeš? Jak Ti mohu pomoci?“

Poutník si pomyslil, stal se zázrak, Bůh vyslyšel mé prosby a začal vypravovat svůj příběh….

Žena odpověděla: „Jsem andělem správných cest a z mé duhové kuličky jsem vyčetla, že potřebuješ pomoc, jsem tady.“

„To je zajímavé, vždy jsem si myslel, že andělé chodí pouze v bílých šatech, ale ty máš zelené… proč?“

„Naše oblečení je oboustranné – podle andělských sekcí. Pouze u nás v Rajské zahradě chodíme v bílé barvě – boží barvě čistoty a věrnosti a při hře s duhovými kuličkami poznávám, kde je nás potřeba. Potom zaměníme barvu oblečení dle andělské odbornosti a vydáme se do světa k lidem. Mé oblečení pro práci s lidmi je zelené barvy, je to barva přírody, ale i duchovní obnovy, barva, která řeší i srdeční záležitosti, andílek ticha má modré šaty, protože modrá je barva klidu, andílek odvahy oranžové, aby dokázal povzbudit, anděl akce činnosti červené, anděl lásky růžové i též trochu zelené a andílek jógy fialovou – to je barva duchovna. Naše andělské ubytování je obyčejně s anděly, s kterými nejvíce spolupracujeme, já například bydlím s andílkem jógy.“

„Říkáš, že bydlíš s andělem jógy? Co má společného anděl správných cest s jógou? Vždy jsem si myslel, že při józe se buď cvičí nebo sedí při meditaci, ale, že by se cestovalo…“

„Milý poutníku, musím opravit Tvůj názor, často jogíni cestují za svými spřízněnými dušičkami po celém světě, aby se mohly svěřit a rozdělit o své pocity a názory a vůbec nejhůře se hledá cesta do vlastního nitra, jsou to hotové labyrinty, které mohu vyřešit pouze s andělem jógy. Nedávno jsem jel s tímto andělem jogy i se skupinou joginu cestujících za jogou u moře, posunuli jsme jim odjezdy autobusu, aby nebyli svědky nepříjemné havárie rekreantů cestujících rovněž za rekreací u moře.“

„Asi máte paní pravdu, často jsem si při svém cestování všiml, že občas nerozumím sám sobě, ale vždy se objeví n ě c o co záhadně pomůže k pochopení,“

„Vidíš, to je právě mé zaměření mých pomocí – najít druhému správnou cestu ve vnitřním i vnějším světě. Často mě lidé ani nevidí, ráda vstupuji do myšlenek a slov lidských přátel a lidé tomu potom říkají náhoda, nebo stal se zázrak…..“

A tak si povídali a bavili se, když náhle jde proti nim přítel, kterého očekával náš poutník. Poutník zvýšeným hlasem se zeptal: „Proč jsi na mě nečekal?“

„Vždyť jsem TI volal, že nebudu moci přijít ve smluvený čas, ale Ty jsi neodpovídal…“

„Zapomněl jsem doma mobil i Tvoji adresu, ale při svém bloudění jsem naštěstí potkal anděla správných cest, dovol mi, abych Vás vzájemně přestavil. Otočil se, ale po andělovi – po ženě v zeleném již nebylo ani stopy, svůj úkol zdárně splnila a již jí nebylo třeba

Poutníkovi i nám zůstalo krásné poučení.

Naše životní cesta od kolébky ke hrobu je provázena boží láskou a stálou ochranou našich andělů, važme si ji a buďme za ni stále vděčni!!!! Jenom si přiznejme, že andělé to mají s námi lidmi poslední dobou stále těžší….. a proto navrhuji – nezapomínejte na svých životních cestách i tzv. banální věci jako jsou mapy, mobily, kontakty, kompasy, používejte bezpečnostní pomůcky na svých cestách ve vnějším i vnitřním světě, ušetříte sobě i jim čas k řešení důležitějších situací, které nás později převedou ke snadnějšímu výstupu na naše životní vrcholy. Važte si všech svých řidičů a duchovních vůdců na svých vnějších i vnitřních cestách, protože jejich akce mají své andělské naplnění!!!

Převzato z : www.labutipirka.cz

Starý příběh

Starý příběh

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl:
„Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě.

Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a ty jsi mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a ty jsi dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?
“Věci nejsou takové, jakými se zdají být“ odpověděl starší anděl.

„Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“

Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy – a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

Přišlo emailem.

Pro www.cestakduze.cz napsala Světluška. Tento článek je možné šířit dál

nekomerčním způsobem , pokud bude připojena tato poznámka, včetně aktivního

odkazu na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.

Duhový andílek

 

Duhový andílek

 

Ráda bych vám představila kouzelnou pohádkovou knížku mé kamarádky Judity Procházkové. Tato milá a moudrá knížka si ke mně před několika lety našla v pravý čas cestu. Je to knížka nejen pro děti, které s v ní najdou, ale i pro nás dospělé. My dospělí, si v ní můžeme najít ztracenou a zapomenutou část vnitřního dítěte a také si uvědomit, co je pro nás vlastně důležité a co chceme žít…

 

Bylo nebylo…
V době, kdy na Zemi žijí spousty malých kluků a holčiček,tak stejně vesele a někdy i smutně si žijí na Nebi spousty malých Andílků a Andělek. Radují se a dovádějí stejně jako tady na Zemi, jenom když běží a zakopnou, nedají si pořádnou ránu, ale propadnou obláčkem do modrého nebe a musí honem rychle začít mávat křídly, aby se v tom modru nepropadli až k nám. Ne, že by jim návštěva u nás nějak vadila, to ne. Jen nemají rádi tu neplánovanou a způsobenou nějakou skopičinou. Jinak Andílci i Andělky nás navštěvují velice často a někdy s námi dokonce i žijí tady u nás. Mají nás rádi a pomáhají nám. Jenže ne všichni o nich vědí. Ty i já o nich víme a já Ti teď povím o tom, co se stalo jednomu nezbednému Andílkovi.Tedy jestli chceš…

 

Nahoře mezi obláčky žil jeden Andílek, který rád chodil do nebeské kuchyně a nasával tam nádherné vůně všech dobrot, které se tam připravovaly. V nebeské kuchyni se vaří samé úžasnosti a speciality pro příjemno všech na Nebi i na Zemi. Jedna z takových lahůdek je i duhová marmeláda. Tu měl Andílek nejraději. Nevaří se moc často, jen několikrát do roka. Pro její výrobu je potřeba hodně dešťových kapek, čerstvá květinová a trávová vůně, hodně slunečních paprsků, aby dobře hořelo pod kotlem, a pak barevná kvítka všeho druhu, aby daly marmeládě chuť a duhovou barvu. Neumíš si představit, jaká je to nádherná vůně, když se takhle marmeláda vaří. Někdy se stane, že jsou z té vůně všichni tak omámení a tolik se na marmeládu těší, že zapomenou pořádně míchat, a marmeláda pak přeteče. No a to my potom tady na Zemi vidíme duhu. Vědci si myslí, že se to nějak zvláštně odráží světlo v kapkách deště, ale ve skutečnosti je to duhová marmeláda, která přetéká z hrnce v nebeské kuchyni. O tom se ale moc neví, a bude to naše tajemství..

Jednoho dne se zase chystali k výrobě nové várky duhové marmelády; všechny přísady už byly v kotli, sluníčko zatápělo a z nebeské kuchyně se začala šířit známá duhová vůně. Náš Andílek ji ucítil až ve škole. (Nemysli si, Andílci i Andělky taky musí chodit do školy.) Dalo mu hodně práce, aby se soustředil na to, co měl, a vydržel sedět ve třídě až do konce vyučování. Hned, jak škola skončila, rozběhl se do nebeské kuchyně. Tam si sedl ke kotli a díval se, jak si barvičky v marmeládě hrají, míchají se dohromady, a čichal tu nádhernou vůni. Přišel až k okraji hrnce, stoupl si na stoličku, aby mu z té vůně něco neuteklo, zavřel oči a jen si to užíval a nechal se opájet vůní a barvami duhové marmelády. Jenže ne moc dlouho…

Do kuchyně totiž přišli Andělé s dávkou nových barevných kvítků do marmelády, měli je ve velké nádobě, a aby mohli projít dveřmi, jeden z nich musel couvat. A jak pořádně neviděl na cestu, strčil do našeho Andílka –
a ten se ze stoličky poroučel rovnou do kotle, do kterého se vzápětí sesypala záplava barevného kvítí. Andílek chvilku nevěděl, co se stalo. Pak si uvědomil, kde je, a hodně rychle se snažil dostat z kotle. Nakonec se mu to nějak podařilo a zůstal stát vprostřed nebeské kuchyně, celý zplihlý, kapala z něj marmeláda a barvičky na něm jenom hrály. Bylo mu do breku. Když ho uviděli ostatní, nejdřív mu chtěli vynadat, ale jak tam tak stál jako hromádka neštěstí, soucítili s ním a jenom ho honem poslali pod horkou sprchu, než na něm marmeláda ztuhne.
Všichni potom zůstali v kuchyni, aby se poradili, co dál. Oni totiž už věděli to, co Andílek i ty zjistíte za chvilku. Andílek ze sebe zatím poctivě smýval duhovou marmeládu, drhl se kartáčem, ale ať dělal, co dělal, barvičky nešly dolů. Když už měl pocit, že se musí každou chvíli rozpustit, a barvy přesto držely a nechtěly vyblednout, zavřel vodu, osušil se, oblékl a vrátil se smutně do kuchyně. Tam nikoho nepřekvapilo, že byl celý barevný.

Duhová marmeláda, abys věděl, nejenom že krásně voní a výborně chutná, ona také slouží k tomu, že barvy tady u nás na Zemi nikdy nevyblednou a že růže jsou pořád krásně červené, tráva zelená a nebe modré. V noci, když se chystáš do postýlky a sluníčko se taky chystá spát, můžeš vidět na obloze červánky. Jsou vidět i ráno.
V tu dobu Andělé nesou z Nebe na Zem duhovou marmeládu, pro všechny, kdo potřebují oživit svoje barvičky.
Ať už jsou to kvítka nebo lidé, potřebují přebarvit svůj svět a špatný den na růžovo. Duhová marmeláda vrací barvy do života a dělá jej krásným.

 

Andílek byl smutný a celý nesvůj. Všichni se na něj koukali. Už věděl, že barvy umýt nepůjdou a že se bude navždycky od ostatních lišit. Nebylo mu z toho dobře. Za to, že se toulal v nebeské kuchyni, nedostal žádný trest; stačilo, co se mu stalo. Dřív se mohl schovat do davu ostatních Andílků, ale teď budou jeho duhová křídla a hlava vidět úplně všude a z dálky. Vrátil se domů a přemýšlel, co dál. Nechtělo se mu do školy, nechtěl vidět nikoho z kamarádů. Život se mu obrátil naruby a on nevěděl, co dál…

Večer nemohl dlouho usnout, a když se mu to konečně podařilo, měsíc stál vysoko na nebi a svítil na cestu holčičce, které se zdálo, že putuje v Nebi a jde navštívit duhového Andílka. Ta malá holčička hledala někoho, kdo by jí mohl pomoci, a tak se ve snu dostala až do Nebe a k Duhovému Andílkovi. Byl to právě on, kdo by jí mohl pomoct. Holčičce bylo na Zemi smutno; když šla po ulici a dívala se na lidi kolem, všechno bylo tmavé, šedivé. Lidi na sobě měli většinou tmavé barvy – černou, modrou, šedou, jen občas se objevila červená, nebo nějaká veselejší barvička. I ulice a domy měly stejné smutné barvy.
Ta malá princezna si přála, aby bylo veselo a barvy zářily všude kolem. Navíc se blížila zima, kdy ani sluníčko nemělo moc síly, aby prosvítilo den. Holčička probudila Andílka a řekla mu o tomhle svém trápení. Andílek měl radost, že mu důvěřuje, a slíbil, že zkusí něco vymyslet. Domluvili se, že se spolu zase ve snu potkají. Rozloučili se a každý se zase zachumlal do peřin a čekal, až ho přijde sluníčko probudit do dalšího dne.

 

Ráno se Duhový Andílek vyklubal z postele, a když se v koupelně podíval do zrcadla, usmál se na sebe a řekl:
No, kdo jiný než ty, Duhový Andílku, může pomoct malým holčičkám a klukům a přinést jim veselí a radost do života? Ty – díky svým duhovým barvičkám. Nikdo lepší neexistuje!“ Díky svému snu a malé pozemské holčičce pochopil, že jeho neštěstí a pád do kotle s duhovou marmeládou mu pomohlo najít to, čemu se chce dál v životě věnovat. Chce dávat radost pomocí barev!Teď už jen vymyslet, jak na to..

Andílek už věděl, co chce v životě dělat. Věděl, že chce lidem pomáhat najít radost, jen pořád nevěděl jak. Andělé, kteří dodávali duhovou marmeládu červánky na Zem, ho nepotřebovali, bylo jich dost, a jiný způsob zatím nenašel. Potřeboval se s někým poradit. Šel ven, našel si jeden opuštěný obláček, na který si sedl, a jen tak – do větru – začal mluvit. Kdyby ho někdo slyšel, myslel by si, že je blázen a že mluví sám se sebou, ale jemu to bylo jedno. Pověděl, co ho trápí, a pak zůstal mlčet a čekal, jestli odněkud přijde odpověď. Jak tak čekal, přepadl ho zezadu spánek, přemohl ho a Andílek usnul, ani nevěděl jak.Odpověď, na kterou čekal, přinesl sen.

Zdálo se mu, že šel do hlavního nebeského města a kroky ho přivedly až k jednomu parku. Na lavičce tam seděl milý pán a vyhříval se na sluníčku. Dělal si zrovna přestávku v práci. Pozval Andílka, ať si k němu sedne a, jestli chce, poví, co ho trápí. Andílek nechtěl pána obtěžovat svými problémy, ale tolik ho tížily, že mu všechno vypověděl. Zatímco povídal, sluníčko, pán i všechno kolem se začalo víc a víc usmívat, protože cítilo, že to, co se chystá, je moc dobré. Andílek skončil a překvapeně se rozhlédl, protože všechno kolem zářilo a mělo mnohem výraznější a veselejší barvu než dřív.
Pán se usmál a řekl: „Vidíš, ty jsi mluvil a přitom přesvědčoval vše kolem, že vše je krásné, veselé, barevné.
Že uvnitř všeho je plamínek, světýlko, které září a které může dávat radost – a dávat radost je to nejkrásnější.
Všechno kolem Tebe si na tohle vzpomnělo a září. I na Zemi to bude stejně zářit, až jim pomůžeš vzpomenout si na tuhle pravdu.“
Andílek byl překvapený a nějak nemohl pochopit, že ta krása kolem je jeho dílo.„Ale jak? Jak lidem pomůžu rozzářit svět?“
„Můžeš je navštěvovat ve snu,“ řekl pán.
„Budeš mít vždycky dost síly a energie, abys dělal, co je dobré. Nemusíš se bát. A potom bys mohl na Zem přinést příběhy. Lidi rádi čtou, třeba by to byl dobrý způsob. Ale barev je hodně… Něco s tím..“

Pán přemýšlel nahlas. Měl pravdu, barev pro příběhy je opravdu hodně. Bylo třeba vybrat jen některé…

Společně s Andílkem začali mluvit o barvách, dovolili sluníčku, kvítkům i dalším, aby se vmísili do debaty, a nakonec vybrali sedm barev. Sedm barev, které spolu s příběhy přinesou pohlazení a radost lidem na Zemi.
Je to:
• Červená – barva srdce, růží a lesních jahod.
• Oranžová – barva veselá a hravá, barva měsíčků zahradních a slaďoučké mrkve ze zahrádky.
• Žlutá – barva sluníčka, která prozáří i nejsmutnější den, a barva pampelišek – zlatých penízků rozházených po

trávě.
• Zelená – barva naděje, která se ukáže vždy znovu čerstvá a svěží po zimě, kdy se vše zazelená.
• Tyrkysová – barva letního nebe bez mráčku a barva pomněnek u potoka.
• Modrá – barva lučních zvonků, barva moře a klidného snění.
• Fialová – barva tajemná, která zve na setkání červenou a modrou. Barva, která se ukazuje k večeru mezi

červánky, když noc přichází.

 

Andílek se probudil ze sna, byla mu trošku zima a s leknutím zjistil, že spal několik hodin. Pak si vzpomněl, co se mu zdálo, a toho času, co prospal, nelitoval. Odpočinul si a pán (měl takový dojem, že to byl sám Bůh, ale nikdy ho neviděl, tak si nebyl jistý) mu pomohl najít řešení jeho problému. Napíše příběhy o barvách! Rozběhl se rychle domů, aby si napsal, co se mu zdálo, a nezapomněl seznam barviček, který spolu pro příběhy vybrali.
Bylo hodně pozdě, když tohle dokončil, a ještě musel udělat nějaké věci do školy. Už tam zase chodil rád, už mu nevadilo, že je duhový, a ostatní si na to taky zvykli. Teď už necháme Andílka jeho školním povinnostem a pak dalším duhovým snům…

 

Andílek slíbil, že barvičkové příběhy lidem donese, tak nezbývá než čekat, až se objeví. A jestli nechceš čekat, tak zkus pozvat Duhového Andílka k sobě do snů. (Nebo vezmi štětec a namaluj si svět, třeba na růžovou.)

 

Hezký čas a pozdravení od duhového Andílka jen pro Tebe …

 

Pohádkovou knížku si můžete objednat na Juditčiných stránkách www.carokrasa.cz

 

Pro www.cestakduze.cz napsala Světluška.