jsou moudré, inspirující, usměvavé někdy i smutné, ale všechny v nás pomáhají rozsvítit světýlko naděje a víry. Možná v nich najdete odpovědi, vysvětlení nebo novou naději…
Stačí se kliknout na následující odkazy a začíst do příběhů na této stránce a andělé vám budou na blízku…
Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: „Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě.
Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a ty jsi mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a ty jsi dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč? “Věci nejsou takové, jakými se zdají být“ odpověděl starší anděl.
„Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“
Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy – a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují! Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!
Přišlo emailem.
Pro www.cestakduze.cznapsala Světluška. Tento článek je možné šířit dál nekomerčním způsobem , pokud bude připojena tato poznámka, včetně aktivního odkazu na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.
Jedna smutná vdova bydlela v chaloupce pod strání. Měla pět dětí a nemohla je uživit. Prala pro lidi od úsvitu do úsvitu, ale co to stačilo na tolik hladových krků. Sama sobě odpírala, jen aby jim najíst dala, ale když někdy nebylo na kus chleba v chalupě, žalovala Bohu a prosila ho, aby si aspoň jedno děcko vzal k sobě, aby se ostatním ulevilo.
Když jednou večer šli zase hladoví spát, tluče kdosi na dveře a prosí o nocleh. Vdova mu otevřela, ať si lehne na pec, ale k jídlu mu nemá co dát. Pocestný byl pěkný mládenec, měl zlaté vlasy, modré oči a přes rameno mošnu, pobíjenou zlatými křížky a stříbrnými hvězdičkami. Usmál se na děti a pravil, že není hladový, jídla má dost a ještě mu zbývá. Otevřel mošnu a podělil děti bílými buchtičkami, zlatými oříšky, cukrovými perníčky a červenými jablíčky. Děti ani nedýchaly, takové pamlsky v životě neviděly. Ani se jim nechtělo spát, také to chvíli trvalo, než je matka uložila na pryčnu do slámy.
Když konečně pousínaly, pravil ten mladý poutník vdově: „Volala jsi k Bohu o pomoc a Bůh mne posílá, vyplní tvoje přání. Vezmu jedno dítě s sebou do nebe. Vyber si, které má jít se mnou do nebeské slávy.“ Vdova leknutím padla na kolena, děkovala andělovi za tu milost, ale anděl ji dovedl k dřevěné pryčně, spěchal, aby se mohl vrátit na nebesa. Vdově se třásly ruce, když se skláněla nad svými dětmi, hladila je po vláskách a po ručkách, nemohla se rozhodnout.
Anděl jí nabízel, že si vezme tu nejstarší, Aničku, ale matka se bránila, že jí Anička pomáhá poklízet, hlídá ty mladší, bez ní by nemohla být. Tak prý tu druhou, Růženku, ale matka div nevykřikla, Růženka byla její mazlíček. Běhala s ní k potoku, když prala. Vedle Růženky ležela dvojčata, Petr a Pavel, držela se ve spaní kolem krku a když si anděl chtěl jedno vybrat, matka se zděsila, mají se tak rádi, že jeden bez druhého neudělá ani krok, kdyby jeden odešel, druhý by umřel žalem.
U zdi v koutku se choulil pětiletý Jan, vyhublý, zkřivený a vedle něho ležely berličky. Anděl ho vzal do náruče a pravil: „Dobře, tak toho mrzáčka! Má se celý život ploužit jen o berlích? Tomu bude nejlépe v nebi.“ Ale vdova se vrhla na anděla jako lvice, vytrhla mu děcko, až je vzbudila, líbala ho po žlutých tvářičkách a volala „můj drahý Janečku, co jsem si s tebou zkusila, vždyť ty jsi mé nejmilejší dítě a tebe mi chtějí vzít, moji jedinou radost na světě.“ Anděl se usmál, až se rozzářilo v jizbě a vzlétl k nebesům, oznámit Bohu, že není děťátka, kterého by matka neměla ze všech nejradši.
Vdova se plahočila dál, už nikdy nevzpomněla, že by některé dítě ztratit chtěla. Pracovala do úpadu, až se sama rozstonala, lehla a Bůh poslal anděla svého, aby odnesl její duši do nebe. Anděl v tiché noci slétl k zemi, zjevil se vdově v nebeském jasu, oznámil jí, že přichází, aby ji dovedl do věčné slávy. Vdova jen vzdychala, dívala se kalnýma očima po dětských hlavičkách vedle sebe a zaplakala: „Bože, kdo bude živit mé děti?“
Anděl zatesknil, poprvé od stvoření světa nesplnil Boží vůli, vzlétl k nebesům a prosil Boha, aby se nad vdovou smiloval, nenechával její děti bez ochrany.
Nebesa se zatemnila těžkými mraky a světem zahřměl hlas: „Ponoř se do mořské tůně a vynes kámen z nejhlubšího dna.“
Anděl sjel jako blesk do mořských vln, až vzkypěly varem, vynesl kámen ze dna a stanul s ním před Božím trůnem.
Tu slyšel znovu hlas volající: „Rozlom ten kámen.“ Když kámen rozlomil, hemžily se v něm drobní červíci, zdvíhaly černé hlavičky a protahovali bílá tělíčka.
A hlas zněl: „Vidíš, i o těch červíčcích v kamenu na dně mořském vím, zahynout jim nenechám a mé lásce k dětem nevěříš? Jdi na zem sloužit lidem, až se přesvědčíš.“
Nebe se rozjasnilo a anděl stál na mezi u šípkového keře, slyšel v oblacích skřivánky, kolem něho voněla tráva, slunce vycházelo a z dvorce na stráni vyváděli stádo na pastvu. Anděl šel do statku, prosil aby ho přijali za čeledína. Hospodáři se mladý chasník líbil, nechal si ho, jestli by se nehodil za kočího. Na druhý den, v neděli, jeli do města na trh, koně novému kočímu jen hráli, letěli jako srnky. Když jeli vesnicí, slyšeli umíráček a u hřbitova potkali pohřeb tak chudý, až žalost pohledět: dvě děvčátka táhla na káře truhlu, sbitou z prken, vzadu tlačili dva chlapečkové a za nimi se belhal hošík o berličkách. Hospodář se zarmoutil, vzpomněl si, jak ta vdova bývala pilná pracovnice, dobrá matka, nikdy nenaříkala, s málem se spokojila. Smekl klobouk a chtěl zastavit, ale kočí zapráskal vesele bičem, smál se radostí a jen přelétl s vozem na silnici. Hospodáře zamrzelo, že je ten čeledín tak necitelný, nevidí bídu a chtěl mu navečer domluvit.
Když dojeli do města, šel hospodář nejdřív do kláštera na mši, chválil kočímu, jak krásně tam hrají a zpívají u oltáře. Všecko jen hoří ve zlatě a v hedbáví a celé město se tam schází ve svátečních šatech podívat se na tu slávu, na tu nádheru. Ale kočí o slávu nedbal, sotva smekl, když vešli dovnitř a sedli do lavice. Při kázání spal a když nejkrásněji pěli, varhany zněly, dal se do takového smíchu, že se lidé obraceli a kostelník ho vyvedl z kostela. Hospodář se styděl za svého čeledína, ale když vyšel po mši z kostela, stál čeledín venku jakoby nic, měl ruce v kapsách a hvízdal. Hospodář si umínil, že mu doma pořádně vyčiní, ale zatím mlčel a šel na trh nakupovat.
U kožešníka potkali starostu, byl to nejbohatší sedlák ze vsi, veliký lakomec. Hospodář ho uctivě pozdravil, starosta se s ním dal do řeči, chlubil se mu novým kožichem, lacino prý koupil a dobře udělal. Kožich je pevný, vydrží na celý život, hodí se do práce i do kostela. Hospodář obdivoval kožich, ale kočí se smál, až se starosta urazil, co prý je mu k smíchu. Kočí povídal: „A nic, to já jen tak, ale snad by se vám hodil spíš rubáš, ten vydrží navěky.“ Hospodář se tak rozzlobil na kočího, že se rozhodl že ho propustí. Co s takovým bohaprázdným člověkem. Spěchal s nákupem, aby dojeli ještě za světla, přece se však zdrželi, a než dojeli k chaloupce pod strání, bylo už šero.
Hospodář se bál, aby se ve tmě na hrázce nesvrhli do rokle a pobízel kočího ke spěchu. Ale kočí u chaloupky zastavil, skočil z vozu a ztratil se ve tmě. Hospodář zachytil opratě, volal – po kočím ani slechu. Díval se k chaloupce a tu spatřil kočího, jak klečí u světlého okénka a vroucně se modlí. Nešlo mu na rozum, co je to za divného člověka, ale kočí se po chvíli vrátil, a už zase jeli, jako když hřmí. Kočí projel po horské cestě v temnu tak hladce jako za bílého dne, nezavadil ani o kámen.
Hospodář to večer nechal tak, ale ráno si ho zavolal a povídá: „Josefe, rozumíš koním jako nikdo, ale jsi neřádný člověk, z pohřbu se raduješ, v kostele se směješ, urážíš starostu, utíkáš od vozu – takového čeledína já potřebovat nemohu.“
Kočí se jen usmál: „Hospodáři, vy nevíte, ale já vím. O pohřbu jsem viděl anděla, jak nese duši té vdovy k nebesům, a když letěl nad námi, dotkl se prstem vašeho srdce, že zaplanulo láskou k těm sirotkům jako svíce na oltáři – jak bych se neradoval? V tom klášteře není žádné zbožnosti, tam kněží pějí jen svou vlastní chválu a lidé tam chodí jako do divadla. Za oltářem jsem viděl čerta, jak si zapisuje všechny ty hříšníky na býčí kůži, bylo jich tolik, že mu kůže ani nestačila, chtěl ji povytáhnout v zubech, táhl, až ji přetrhl a praštil se hlavou o zeď – jak bych se mu nesmál? A ten váš starosta byl opravdu k smíchu se svým kožichem, když se těšil, jak ho užije na léta, a měl přece na čele napsáno, že dne nepřežije – rubáš by byl pro něho lepší.“
Než kočí dopověděl, slyšeli ze vsi zvonit umíráček, děvečka přiběhla, starosta prý je v pánu, napil se na trhu a spadl s vozem do rokle u hrázky. Hospodář se díval na kočího celý nesvůj, teprve po chvíli se zeptal: „Proč si u chaloupky utekl od vozu?“
„Protože tam v té chaloupce se konala vpravdě služba Boží, děti se modlily za svoji maminku, a taková modlitba proráží nebesa. Pomodlil jsem se s nimi i za vás hospodáři, a řekl jsem jim, aby se nestaraly, že jste si usmyslil vzít si je do statku za své. Už na vás čekají.“
Hospodáři jako by se rozsvětlilo v duši: „To jsi pověděl dobře, Josefe, celý den jsem neměl nic jiného na mysli. Pojďme do chaloupky.“
Šli do chaloupky, přivedli sirotky do statku a sedlák se ženou se o ně starali, však vlastních dětí neměli. Josef zůstal na statku nadobro. Co vzal do ruky, všechno se mu dařilo, statek jen kvetl, sedlák bohatl, ani nevěděl jak, a děti rostly jako z vody, i ten mrzáček Jeníček ozdravěl, ve škole nebylo nad něho. Všechny děti milovaly Josefa jako bratra, sedlák by se s ním nerozloučil za celý svět, jen jedno mu bylo divné, že ten čeledín s léty nestárne. Děti už dorostly, byli z nich páni, sedlák sám se nahrbil, sotva stářím vláčel nohy, ale chasník Josef zůstával dále svěží, růžolící, jako by mu bylo dvacet let.
Konečně sedlák cítil, že se blíží jeho hodina, už nevstával ani z lože, zavolal k sobě celou rodinku, se všemi se rozloučil a Josefovi děkoval, že svůj úkol vykonal, prosil ho, aby je neopouštěl. Tu se jizba rozzářila jako v ohni, země se třásla, strop se rozevřel, v jizbě stanul anděl, planul jako ohnivý sloup až k nebi a jeho hlas zněl jako zvony: „Služebníče věrný, o své se nestarej, je nám oběma odpuštěno, pojď se mnou k Otci nebeskému.“
Jednoho dne se chystal navštívit jeden poutník svého zahraničního přítele, ale bohužel přítel na něho na smluveném místě nečekal. Jenže náš poutník se vydal do světa bez mobilu, bez mapy ani nevlastnil kontakty na další přátele. Co dělat? Nevěděl, šel a šel, blížil se večer, stmívalo se a poutník šel stále bez cíle. Vzpomněl si na maminku, která mu před odchodem říkala: „Nechodˇ do světa, čeká tam na Tebe jenom nebezpečí.“
Náhle uvidí ženu v zelených šatech, která ho pozdraví ho a osloví: „Kam jdeš? Jak Ti mohu pomoci?“
Poutník si pomyslil, stal se zázrak, Bůh vyslyšel mé prosby a začal vypravovat svůj příběh….
Žena odpověděla: „Jsem andělem správných cest a z mé duhové kuličky jsem vyčetla, že potřebuješ pomoc, jsem tady.“
„To je zajímavé, vždy jsem si myslel, že andělé chodí pouze v bílých šatech, ale ty máš zelené… proč?“
„Naše oblečení je oboustranné – podle andělských sekcí. Pouze u nás v Rajské zahradě chodíme v bílé barvě – boží barvě čistoty a věrnosti a při hře s duhovými kuličkami poznávám, kde je nás potřeba. Potom zaměníme barvu oblečení dle andělské odbornosti a vydáme se do světa k lidem. Mé oblečení pro práci s lidmi je zelené barvy, je to barva přírody, ale i duchovní obnovy, barva, která řeší i srdeční záležitosti, andílek ticha má modré šaty, protože modrá je barva klidu, andílek odvahy oranžové, aby dokázal povzbudit, anděl akce činnosti červené, anděl lásky růžové i též trochu zelené a andílek jógy fialovou – to je barva duchovna. Naše andělské ubytování je obyčejně s anděly, s kterými nejvíce spolupracujeme, já například bydlím s andílkem jógy.“
„Říkáš, že bydlíš s andělem jógy? Co má společného anděl správných cest s jógou? Vždy jsem si myslel, že při józe se buď cvičí nebo sedí při meditaci, ale, že by se cestovalo…“
„Milý poutníku, musím opravit Tvůj názor, často jogíni cestují za svými spřízněnými dušičkami po celém světě, aby se mohly svěřit a rozdělit o své pocity a názory a vůbec nejhůře se hledá cesta do vlastního nitra, jsou to hotové labyrinty, které mohu vyřešit pouze s andělem jógy. Nedávno jsem jel s tímto andělem jogy i se skupinou joginu cestujících za jogou u moře, posunuli jsme jim odjezdy autobusu, aby nebyli svědky nepříjemné havárie rekreantů cestujících rovněž za rekreací u moře.“
„Asi máte paní pravdu, často jsem si při svém cestování všiml, že občas nerozumím sám sobě, ale vždy se objeví n ě c o co záhadně pomůže k pochopení,“
„Vidíš, to je právě mé zaměření mých pomocí – najít druhému správnou cestu ve vnitřním i vnějším světě. Často mě lidé ani nevidí, ráda vstupuji do myšlenek a slov lidských přátel a lidé tomu potom říkají náhoda, nebo stal se zázrak…..“
A tak si povídali a bavili se, když náhle jde proti nim přítel, kterého očekával náš poutník. Poutník zvýšeným hlasem se zeptal: „Proč jsi na mě nečekal?“
„Vždyť jsem TI volal, že nebudu moci přijít ve smluvený čas, ale Ty jsi neodpovídal…“
„Zapomněl jsem doma mobil i Tvoji adresu, ale při svém bloudění jsem naštěstí potkal anděla správných cest, dovol mi, abych Vás vzájemně přestavil. Otočil se, ale po andělovi – po ženě v zeleném již nebylo ani stopy, svůj úkol zdárně splnila a již jí nebylo třeba
Poutníkovi i nám zůstalo krásné poučení.
Naše životní cesta od kolébky ke hrobu je provázena boží láskou a stálou ochranou našich andělů, važme si ji a buďme za ni stále vděčni!!!! Jenom si přiznejme, že andělé to mají s námi lidmi poslední dobou stále těžší….. a proto navrhuji – nezapomínejte na svých životních cestách i tzv. banální věci jako jsou mapy, mobily, kontakty, kompasy, používejte bezpečnostní pomůcky na svých cestách ve vnějším i vnitřním světě, ušetříte sobě i jim čas k řešení důležitějších situací, které nás později převedou ke snadnějšímu výstupu na naše životní vrcholy. Važte si všech svých řidičů a duchovních vůdců na svých vnějších i vnitřních cestách, protože jejich akce mají své andělské naplnění!!!
Ráda bych vám představila kouzelnou pohádkovou knížku mé kamarádky Judity Procházkové. Tato milá a moudrá knížka si ke mně před několika lety našla v pravý čas cestu. Je to knížka nejen pro děti, které s v ní najdou, ale i pro nás dospělé. My dospělí, si v ní můžeme najít ztracenou a zapomenutou část vnitřního dítěte a také si uvědomit, co je pro nás vlastně důležité a co chceme žít…
Bylo nebylo… V době, kdy na Zemi žijí spousty malých kluků a holčiček, tak stejně vesele a někdy i smutně si žijí na Nebi spousty malých Andílků a Andělek. Radují se a dovádějí stejně jako tady na Zemi, jenom když běží a zakopnou, nedají si pořádnou ránu, ale propadnou obláčkem do modrého nebe a musí honem rychle začít mávat křídly, aby se v tom modru nepropadli až k nám. Ne, že by jim návštěva u nás nějak vadila, to ne. Jen nemají rádi tu neplánovanou a způsobenou nějakou skopičinou. Jinak Andílci i Andělky nás navštěvují velice často a někdy s námi dokonce i žijí tady u nás. Mají nás rádi a pomáhají nám. Jenže ne všichni o nich vědí. Ty i já o nich víme a já Ti teď povím o tom, co se stalo jednomu nezbednému Andílkovi. Tedy jestli chceš…
Nahoře mezi obláčky žil jeden Andílek, který rád chodil do nebeské kuchyně a nasával tam nádherné vůně všech dobrot, které se tam připravovaly. V nebeské kuchyni se vaří samé úžasnosti a speciality pro příjemno všech na Nebi i na Zemi. Jedna z takových lahůdek je i duhová marmeláda. Tu měl Andílek nejraději. Nevaří se moc často, jen několikrát do roka. Pro její výrobu je potřeba hodně dešťových kapek, čerstvá květinová a trávová vůně, hodně slunečních paprsků, aby dobře hořelo pod kotlem, a pak barevná kvítka všeho druhu, aby daly marmeládě chuť a duhovou barvu. Neumíš si představit, jaká je to nádherná vůně, když se takhle marmeláda vaří. Někdy se stane, že jsou z té vůně všichni tak omámení a tolik se na marmeládu těší, že zapomenou pořádně míchat, a marmeláda pak přeteče. No a to my potom tady na Zemi vidíme duhu. Vědci si myslí, že se to nějak zvláštně odráží světlo v kapkách deště, ale ve skutečnosti je to duhová marmeláda, která přetéká z hrnce v nebeské kuchyni. O tom se ale moc neví, a bude to naše tajemství..
Jednoho dne se zase chystali k výrobě nové várky duhové marmelády; všechny přísady už byly v kotli, sluníčko zatápělo a z nebeské kuchyně se začala šířit známá duhová vůně. Náš Andílek ji ucítil až ve škole. (Nemysli si, Andílci i Andělky taky musí chodit do školy.) Dalo mu hodně práce, aby se soustředil na to, co měl, a vydržel sedět ve třídě až do konce vyučování. Hned, jak škola skončila, rozběhl se do nebeské kuchyně. Tam si sedl ke kotli a díval se, jak si barvičky v marmeládě hrají, míchají se dohromady, a čichal tu nádhernou vůni. Přišel až k okraji hrnce, stoupl si na stoličku, aby mu z té vůně něco neuteklo, zavřel oči a jen si to užíval a nechal se opájet vůní a barvami duhové marmelády. Jenže ne moc dlouho…
Do kuchyně totiž přišli Andělé s dávkou nových barevných kvítků do marmelády, měli je ve velké nádobě, a aby mohli projít dveřmi, jeden z nich musel couvat. A jak pořádně neviděl na cestu, strčil do našeho Andílka – a ten se ze stoličky poroučel rovnou do kotle, do kterého se vzápětí sesypala záplava barevného kvítí. Andílek chvilku nevěděl, co se stalo. Pak si uvědomil, kde je, a hodně rychle se snažil dostat z kotle. Nakonec se mu to nějak podařilo a zůstal stát vprostřed nebeské kuchyně, celý zplihlý, kapala z něj marmeláda a barvičky na něm jenom hrály. Bylo mu do breku. Když ho uviděli ostatní, nejdřív mu chtěli vynadat, ale jak tam tak stál jako hromádka neštěstí, soucítili s ním a jenom ho honem poslali pod horkou sprchu, než na něm marmeláda ztuhne. Všichni potom zůstali v kuchyni, aby se poradili, co dál. Oni totiž už věděli to, co Andílek i ty zjistíte za chvilku. Andílek ze sebe zatím poctivě smýval duhovou marmeládu, drhl se kartáčem, ale ať dělal, co dělal, barvičky nešly dolů. Když už měl pocit, že se musí každou chvíli rozpustit, a barvy přesto držely a nechtěly vyblednout, zavřel vodu, osušil se, oblékl a vrátil se smutně do kuchyně. Tam nikoho nepřekvapilo, že byl celý barevný.
Duhová marmeláda, abys věděl, nejenom že krásně voní a výborně chutná, ona také slouží k tomu, že barvy tady u nás na Zemi nikdy nevyblednou a že růže jsou pořád krásně červené, tráva zelená a nebe modré. V noci, když se chystáš do postýlky a sluníčko se taky chystá spát, můžeš vidět na obloze červánky. Jsou vidět i ráno. V tu dobu Andělé nesou z Nebe na Zem duhovou marmeládu, pro všechny, kdo potřebují oživit svoje barvičky. Ať už jsou to kvítka nebo lidé, potřebují přebarvit svůj svět a špatný den na růžovo. Duhová marmeláda vrací barvy do života a dělá jej krásným.
Andílek byl smutný a celý nesvůj. Všichni se na něj koukali. Už věděl, že barvy umýt nepůjdou a že se bude navždycky od ostatních lišit. Nebylo mu z toho dobře. Za to, že se toulal v nebeské kuchyni, nedostal žádný trest; stačilo, co se mu stalo. Dřív se mohl schovat do davu ostatních Andílků, ale teď budou jeho duhová křídla a hlava vidět úplně všude a z dálky. Vrátil se domů a přemýšlel, co dál. Nechtělo se mu do školy, nechtěl vidět nikoho z kamarádů. Život se mu obrátil naruby a on nevěděl, co dál…
Večer nemohl dlouho usnout, a když se mu to konečně podařilo, měsíc stál vysoko na nebi a svítil na cestu holčičce, které se zdálo, že putuje v Nebi a jde navštívit duhového Andílka. Ta malá holčička hledala někoho, kdo by jí mohl pomoci, a tak se ve snu dostala až do Nebe a k Duhovému Andílkovi. Byl to právě on, kdo by jí mohl pomoct. Holčičce bylo na Zemi smutno; když šla po ulici a dívala se na lidi kolem, všechno bylo tmavé, šedivé. Lidi na sobě měli většinou tmavé barvy – černou, modrou, šedou, jen občas se objevila červená, nebo nějaká veselejší barvička. I ulice a domy měly stejné smutné barvy. Ta malá princezna si přála, aby bylo veselo a barvy zářily všude kolem. Navíc se blížila zima, kdy ani sluníčko nemělo moc síly, aby prosvítilo den. Holčička probudila Andílka a řekla mu o tomhle svém trápení. Andílek měl radost, že mu důvěřuje, a slíbil, že zkusí něco vymyslet. Domluvili se, že se spolu zase ve snu potkají. Rozloučili se a každý se zase zachumlal do peřin a čekal, až ho přijde sluníčko probudit do dalšího dne.
Ráno se Duhový Andílek vyklubal z postele, a když se v koupelně podíval do zrcadla, usmál se na sebe a řekl: No, kdo jiný než ty, Duhový Andílku, může pomoct malým holčičkám a klukům a přinést jim veselí a radost do života? Ty – díky svým duhovým barvičkám. Nikdo lepší neexistuje!“ Díky svému snu a malé pozemské holčičce pochopil, že jeho neštěstí a pád do kotle s duhovou marmeládou mu pomohlo najít to, čemu se chce dál v životě věnovat. Chce dávat radost pomocí barev! Teď už jen vymyslet, jak na to..
Andílek už věděl, co chce v životě dělat. Věděl, že chce lidem pomáhat najít radost, jen pořád nevěděl jak. Andělé, kteří dodávali duhovou marmeládu červánky na Zem, ho nepotřebovali, bylo jich dost, a jiný způsob zatím nenašel. Potřeboval se s někým poradit. Šel ven, našel si jeden opuštěný obláček, na který si sedl, a jen tak – do větru – začal mluvit. Kdyby ho někdo slyšel, myslel by si, že je blázen a že mluví sám se sebou, ale jemu to bylo jedno. Pověděl, co ho trápí, a pak zůstal mlčet a čekal, jestli odněkud přijde odpověď. Jak tak čekal, přepadl ho zezadu spánek, přemohl ho a Andílek usnul, ani nevěděl jak. Odpověď, na kterou čekal, přinesl sen.
Zdálo se mu, že šel do hlavního nebeského města a kroky ho přivedly až k jednomu parku. Na lavičce tam seděl milý pán a vyhříval se na sluníčku. Dělal si zrovna přestávku v práci. Pozval Andílka, ať si k němu sedne a, jestli chce, poví, co ho trápí. Andílek nechtěl pána obtěžovat svými problémy, ale tolik ho tížily, že mu všechno vypověděl. Zatímco povídal, sluníčko, pán i všechno kolem se začalo víc a víc usmívat, protože cítilo, že to, co se chystá, je moc dobré. Andílek skončil a překvapeně se rozhlédl, protože všechno kolem zářilo a mělo mnohem výraznější a veselejší barvu než dřív. Pán se usmál a řekl: „Vidíš, ty jsi mluvil a přitom přesvědčoval vše kolem, že vše je krásné, veselé, barevné. Že uvnitř všeho je plamínek, světýlko, které září a které může dávat radost – a dávat radost je to nejkrásnější. Všechno kolem Tebe si na tohle vzpomnělo a září. I na Zemi to bude stejně zářit, až jim pomůžeš vzpomenout si na tuhle pravdu.“ Andílek byl překvapený a nějak nemohl pochopit, že ta krása kolem je jeho dílo.„Ale jak? Jak lidem pomůžu rozzářit svět?“ „Můžeš je navštěvovat ve snu,“ řekl pán. „Budeš mít vždycky dost síly a energie, abys dělal, co je dobré. Nemusíš se bát. A potom bys mohl na Zem přinést příběhy. Lidi rádi čtou, třeba by to byl dobrý způsob. Ale barev je hodně… Něco s tím..“
Pán přemýšlel nahlas. Měl pravdu, barev pro příběhy je opravdu hodně. Bylo třeba vybrat jen některé…
Společně s Andílkem začali mluvit o barvách, dovolili sluníčku, kvítkům i dalším, aby se vmísili do debaty, a nakonec vybrali sedm barev. Sedm barev, které spolu s příběhy přinesou pohlazení a radost lidem na Zemi. Je to: • Červená – barva srdce, růží a lesních jahod. • Oranžová – barva veselá a hravá, barva měsíčků zahradních a slaďoučké mrkve ze zahrádky. • Žlutá – barva sluníčka, která prozáří i nejsmutnější den, a barva pampelišek – zlatých penízků rozházených po trávě. • Zelená – barva naděje, která se ukáže vždy znovu čerstvá a svěží po zimě, kdy se vše zazelená. • Tyrkysová – barva letního nebe bez mráčku a barva pomněnek u potoka. • Modrá – barva lučních zvonků, barva moře a klidného snění. • Fialová – barva tajemná, která zve na setkání červenou a modrou. Barva, která se ukazuje k večeru mezi červánky, když noc přichází.
Andílek se probudil ze sna, byla mu trošku zima a s leknutím zjistil, že spal několik hodin. Pak si vzpomněl, co se mu zdálo, a toho času, co prospal, nelitoval. Odpočinul si a pán (měl takový dojem, že to byl sám Bůh, ale nikdy ho neviděl, tak si nebyl jistý) mu pomohl najít řešení jeho problému. Napíše příběhy o barvách! Rozběhl se rychle domů, aby si napsal, co se mu zdálo, a nezapomněl seznam barviček, který spolu pro příběhy vybrali. Bylo hodně pozdě, když tohle dokončil, a ještě musel udělat nějaké věci do školy. Už tam zase chodil rád, už mu nevadilo, že je duhový, a ostatní si na to taky zvykli. Teď už necháme Andílka jeho školním povinnostem a pak dalším duhovým snům…
Andílek slíbil, že barvičkové příběhy lidem donese, tak nezbývá než čekat, až se objeví. A jestli nechceš čekat, tak zkus pozvat Duhového Andílka k sobě do snů. (Nebo vezmi štětec a namaluj si svět, třeba na růžovou.)
Hezký čas a pozdravení od duhového Andílka jen pro Tebe …
