Stanovení a udržování hranic vyžaduje velkou touhu, to je jejich hnací síla. Obvykle víme, co je v životě správné, ale někdy k tomu nemáme motivaci, pokud k tomu nemáme nějaký dobrý důvod. Jde o uzdravení. Někdy nám do cesty přicházejí překážky ze strany druhých nebo uvnitř nás samých. Tady je pár příkladů.
Hněv. Lidé, kteří se na druhé zlobí kvůli stanovením hranic, mají problém ve svém charakteru. Myslí si, že svět je tu jen pro ně a pro jejich pohodlí. Když slyší ne, reagují jako dvouleté dítě, kterému se něco odepře, jako ten druhý „je zlý“, a rozčílí se. Má pocit, že má právo požadovat od druhých různé věci. Chce ovládat druhé lidi, a v důsledku toho nemá vládu sám nad sebou. Když tedy nad někým ztrácí vytouženou kontrolu, je to pro něj citelná ztráta, a tak se zlobí. Jestli hněviví lidé budou chtít, můžou se naučit, co je nenaučila rodina, z nichž pocházejí, a to je respektovat druhé lidi. Hněv je pocit v nitru druhého člověka. Nemůže se dostat na vás, pokud to sami nedovolíte. Je důležité umět si zachovat odstup od hněvu druhého člověka. Nechť hněv zůstane v tom druhém.
Nedovolte, aby pro vás hněv byl pobídkou k neuváženému jednání. Lidé bez hranic na hněv druhých reagují automaticky. „Zachraňují, hledají uznání nebo se sami zlobí. V nečinnosti je velká síla. Nedovolte, aby vás člověk, který se neumí ovládnout, pohnul ke změně směru. Jednoduše ho nechte, ať se zlobí, a sami uvažte, co potřebujete dělat. Zachovejte si láskyplný postoj a mluvte pravdu. „Nedovolím, abys na mě křičel. Půjdu do jiného pokoje, dokud se nerozhodneš mluvit o tom se mnou bez křičení.“ Když budete zachovávat hranice, ti, kdo se na vás zlobí, se budou muset naučit sebeovládání místo ovládání druhých. Když nad vámi nebudou moci mít vládu, najdou si jiný způsob jednání.
Pocit viny. Rozeznejte poselství viny, je to maskovaný hněv. Tyto pocity nemají za cíl náš růst a naše dobro, jejím cílem je manipulace a nadvláda. Ti, kdo vysílají pocity viny, neumějí otevřeně připustit svůj hněv vůči vám za to, co děláte. Spíše se zaměřují na vás a na vaše chování než na to, co cítí. Kdyby se zaměřili na své pocity, dostali by se příliš blízko odpovědnosti. Poselství viny ukrývá smutek a bolest – místo, aby lidé tyto pocity vyjádřili a přihlásili se k nim, snaží se směřovat pozornost na vás a na to, co děláte. Počítejte s tím, že poselství viny jsou někdy výrazem smutku, bolesti či potřeby daného člověka.
Pokud na vás poselství viny působí, uvědomte si, že je to váš problém – pokud nepřestáváte obviňovat druhé lidi, že vás nutí cítit vinu, stále nad vámi mají moc a v podstatě říkáte, že vám bude dobře jen tehdy, když s tím přestanou. Nic nevysvětlujte a neospravedlňujte se. Vysvětlujte jejich poselství jako výpověď o jejich pocitech – „Vypadá to, jako by ses zlobil, že jsem se rozhodl…“Jak se zdá, jsi smutný, že jsem se rozhodl…“Chápu, jak moc jsi nešťastný, že jsem se rozhodl takhle. Je mi líto, že se takhle cítíš…“Uvědomuji si, jak tě to zklamalo.“Asi je pro tebe těžké, když mám na práci jiné věci…“ Mějte pochopení pro nouzi, kterou lidé cítí, ale musí vám být jasné, že je to jejich nouze.
Skutečné potřeby. Možná bude třeba, abyste stanovili hranice i lidem ve skutečné nouzi. Pokud milujete druhé lidi, bude vám pukat srdce, až budete říkat „ne“ někomu, koho máte rádi a kdo je v nouzi. Existují však určité meze toho, co můžete a nemůžete dát, podle toho je třeba říkat „ne“. Jde o případy, kdy vaše zlomené srdce chce dát, ale pokud byste dali, vyhořeli byste. Poznejte, jaké jsou vaše meze, dávejte, co jste se rozhodli dát ve svém srdci, a další lidi v nouzi posílejte tam, kde jim mohou pomoci. Přistupujte k nim citlivě a s pochopením.
Lidská potřeba. Jana si neustále vybírala muže s destruktivním chováním. Zpočátku bylo vše úžasné, zdálo se, že je to, co „vždycky chtěla“, a že jí to přinese, co ve svém nitru postrádala. Po nějaké době se ve vztahu začala „ztrácet“, až zjistila, že se poddává věcem, kterým se poddávat nechtěla, a že dává, co dávat nechtěla. Muži, do kterých se zamilovávala, se vždy ukázali jako velice sobečtí a neschopní vidět její potřeby a respektovat její hranice. Zanedlouho byla nešťastná. Snaha zůstat s těmito muži byla vedena Janinou touhou odvrátit depresi, kterou pociťovala, když byla sama.
Tato deprese vycházela z velice prázdného místa v jejím nitru, které nikdy nenaplnil její otec. Janin otec se velice podobal mužům, které si vybírala – nebyl jí k dispozici a nebyl jí ochoten projevit lásku. Snažila se prostor, který měl naplnit její otec, zaplnit destruktivními lidmi, kteří tuto potřebu nikdy nemohli uspokojit. Janina vnitřní rezistence ke stanovení hranic byla dána touto nenaplněnou potřebou z dětství. Když máme neuspokojené potřeby, potřebujeme si udělat seznam těchto narušených míst ve svém nitru a začít hledat uspokojení těchto potřeb ve své duši, abychom měli dost síly pro tvoření si ráje na Zemi v dospělosti.
Zármutek, ztráta. Zármutek souvisí s odpoutáním se od „špatného“. Když někdo není schopen stanovit si hranice, je to proto, že se nedokáže odpoutat od člověka, s nímž je spjat. Jana se opakovaně snažila získat uspokojení své potřeby mít milujícího a pečujícího otce. Aby však tato její potřeba mohla být naplněna, bude se muset rozloučit s tím, co nikdy nemohla mít – s láskou svého otce. To pro ni bude znamenat obrovskou ztrátu. Můžeme ho „ztratit“, oplakat a odpoutat se od něho, aby nám naše duše mohla dát dobré věci. Máme sklon držet se naděje, že „jednou mě bude mít rád“, a dál se snažit přimět ke změně toho, kdo nedokáže milovat. Toto přání je potřeba oplakat a opustit, aby se naše srdce mohlo otevřít novým věcem, které nám naše duše chce dát.
Stanovením hranic mnohdy riskujeme ztrátu lásky, po které tak dlouho prahneme. Začít říkat „ne“ rodiči, který se nás snaží ovládat, znamená bezprostředně pocítit smutek, z toho, co ve vztahu nemáte, místo toho, abyste se dál ze všech sil snažili to získat. Tato usilovná snaha vás odvádí od zármutku a udržuje vás uvězněné na jednom místě. Podstatou zármutku je však přijetí toho, jaký daný člověk skutečně je, a odpoutání se od přání, aby byl jiný. A to je opravdu smutné. Místo abychom měli hranice, hrajeme si na „kdyby“. Místo abychom se stavěli proti perfekcionistickým požadavkům svých rodičů, si nevědomky říkáme: „Kdybych se jen víc snažila, určitě by mě měl rád“nebo „Když se podvolím jejím přáním a nebudu ji rozčilovat, bude mě mít ráda“. Vzdát se hranic s cílem získat lásku znamená odkládat nevyhnutelné – poznání pravdy o daném člověku, přijetí smutku této pravdy, odpoutání se a vykročení dál.
Přihlašte se k tomu, že vám chybí hranice – přiznejte si skutečnost, že pokud jste ovládáni, manipulováni, problém není, že jste špatným člověkem, a vaše neštěstí není jeho chyba. Problém spočívá v tom, že vám chybí hranice. Neobviňujte nikoho jiného. Uvědomte si svou resistenci – přiznejte si, že si stanovit hranice nechcete, protože se bojíte. Kdyby to bylo tak jednoduché, udělali byste to mnohem dříve. Ale co vaše svoboda? Požádejte o podporu druhých. Určete své přání – v pozadí chybějících hranic je strach ze ztráty. Určete, čí lásky se budete muset vzdát, pokud se rozhodnete žít. Pojmenujte to. Vaše silné pouto k tomuto člověku vás drží v zajetí. Odpoutejte se – v bezpečí svých podpůrných vztahů se postavte tváří tvář tomu, co od daného člověka nikdy nebudete mít nebo co on pro vás ztělesňuje.
Bude to jako pohřeb. Projdete zármutkem. Mluvte s druhými o tom, co už nikdy nedostanete. Vzdát se toho, co člověk nikdy neměl, je těžké. Tím, že to ztratíte, si však zachráníme život. Jedině tak vaše duše může prázdné místo ve vašem nitru naplnit svou láskou a láskou druhých lidí. Vykročte dál – a naleznete to, po čem toužíte, pokud jste ochotni se od toho, co nemůžete mít, odpoutat. Jen pohybující se loď může řídit. Musíte se stát aktivními a začít hledat, co je pro vás dobré. Budete překvapeni, kolik toho můžete změnit ve svém životě, když se nakonec začnete odpoutávat od toho, co nikdy nemůžete mít. Všechny vaše pokusy uchovat si starý život vás stály spoustu sil a otvíraly vás mnohému zneužívání a manipulace druhých lidí. Odpoutání se je cesta ke klidu. Zármutek je stezka.
Vnitřní obavy z hněvu. Tři partneři pracovali na projektu s jinou společností. Během jednání se prezident druhé společnosti na tyto muže velice rozzlobil, protože odmítli dělat to, co chtěl. Dva z těchto mužů nespali a lámali si hlavu, co dál. Byli připraveni změnit plány, ale ten třetí se na ně podíval a řekl: “No a co? Tak se rozčiluje. Co je dál na programu?“ Tito dva jednali jako děti s rozzlobeným rodičem, jako by jejich psychické přetížení záviselo na spokojenosti tohoto prezidenta. Tito dva pocházeli z rodin, kde se hněvu užívalo k ovládání druhých, třetí této taktice nebyl vystaven, proto měl dobré hranice. Ten třetí se postavil prezidentu druhé společnosti a řekl, že když bude moci překonat svůj hněv a bude s nimi chtít spolupracovat, nebudou nic namítat. Ale pokud ne, půjdou někam jinam.
Byla to dobrá lekce. Ti první dva se na prezidenta společnosti dívali z hlediska závislého dítěte. Chovali se, jako by byl jediný člověk na světě, o kterého se mohou opřít, a tak je jeho hněv zastrašil. Třetí z nich viděl situaci očima dospělého a věděl, že pokud tento muž nezmění své chování, mohou jít jinam. První dva odmítli stanovit hranice, třetí je nastavil. Určující faktor byl v nitru muže, který uměl zacházet s hranicemi, a nikoli v rukou rozhněvaného muže. Pokud vás rozzlobení lidé dokážou přimět k tomu, abyste ztratili své hranice, asi máte v mysli nějakého zlostného člověka, kterého se stále bojíte. Je třeba si vzpomenout a tu zraněnou, vyděšenou část vašeho nitra vystavit světlu a uzdravení. Potřebujete lásku, která vám umožní odpoutat se od tohoto zlobného rodiče a postavit se dospělým, kteří na vás vyvíjejí tlak.
Uvědomte si, že je to problém. Promluvte si s někým o svém ochromení. Najděte zdroj svého strachu a začněte poznávat, koho ve vaší mysli daný člověk představuje. Mluvte o svých zraněních a pocitech v souvislosti s těmito situacemi v minulosti. Nevracejte se do starých kolejí a neopouštějte své hranice zlostnými výpady nebo pasivitou. Dopřejte si čas a prostor, dokud nebudete moci správně reagovat. Budete-li potřebovat fyzický odstup, vytvořte si jej, ale svých hranice se nevzdávejte. Až budete připraveni, reagujte. Držte se svým rozhodnutí. Jednoduše znovu opakujte, co uděláte a neuděláte, a nechte druhé, ať se zlobí. Řekněte jim, že vám na nich záleží, ale vaše ne bude platit dál. Buďte dál otevření podpoře druhých lidí a žádejte od nich zpětnou vazbu. Zkoušejte to dál. Za nějakou dobu si budete říkat: „Pamatuji si, že nade mnou měli vládu zlostní lidé. Ale vypořádal jsem se ve svém nitru s věcmi, které to umožňovaly. Je fajn být svobodný.“
Strach z neznáma. Pro někoho je být ovládán druhými bezpečné vězení. Víme, kde jsou všechny místnosti. Stanovení vnitřních hranic a nezávislost nejprve člověka děsí, protože je to krok do neznáma. Změna člověku nahání strach. Útěchou vám může být vědomí, že když se bojíte, jste pravděpodobně na správné cestě – na cestě ke změně a k růstu. Hranice vás oddělují od toho, co jste znali a co nechcete. Otevírají před vámi celou řadu nových možností. Když se budete odpoutávat od starého a známého a vydáte se za něčím novým, budete mít smíšené pocity. Zamyslete se nad novými a tehdy děsivými kroky v minulosti, které vám otevřely větší a lepší světy. Tyto kroky vám naháněly strach, ale uvědomte si, kde jste kvůli nim teď. Získejte to, po čem opravdu toužíte.
Rozvíjejte své nadání. Hranice vytvářejí nezávislost fungování. Svou nezávislost nemůžeme vnímat pozitivně, pokud nerozvíjíme své dovednosti a schopnosti. Choďte na kurzy a na přednášky. Získávejte informace. Rozšiřte si vzdělání a uplatňujte je v praxi. Jak se vaše dovednosti budou rozvíjet, budete se méně bát budoucnosti. Buďte otevření podpoře druhých, kteří cítí, co potřebujete. Přijímejte jejich dary a laskavost, kterou vám poskytují. Otevřete se novému světu. Buďte ve spojení se svou duší a přijměte její podporu.
Důvěřujte své schopnosti učit se. Jakmile si uvědomíte, že jste schopni učit se novým věcem a zvládat nové situace, přestanete se bát budoucnosti. Lidé, kteří se silně obávají neznáma, mají silnou potřebu vědět všechno dopředu, ale nikdo nikdy neví, jak se co dělá, než to udělá. Mnozí lidé v depresi trpí syndromem naučená bezmoc, kdy se naučili, že ať udělají cokoli, na výsledku nic nezmění. Toto se někteří jedinci naučili ve svých rodinách. Když však dospějete a uvidíte jiné možnosti, které budou mít vliv, nemusíte zůstat v zajetí bezmoci, kterou jste si osvojili doma.
Můžete se učit novým způsobům, jak jednat s lidmi a jak žít, to je podstatou osobní moci, po které naše duše touží. Vytvořte si strukturu. Pro mnoho lidí jsou životní změny těžké kvůli ztrátě struktury, kterou tyto změny přinášejí. To, na co jsme ve svém nitru dříve spoléhali, tu najednou není a lidé, místa a časový plán, všechno to, co nám dávalo pocit bezpečí, mizí. To v nás může vyvolat chaos. V těchto chvílích vám pomůže vytvoření nových vnitřních a vnějších struktur. Můžete si vytvořit cokoli, nové hodnoty, principy…Naslouchejte druhým. Neztrácejte odvahu, bude odměněna. Potřebuje však vytrvalost.
Neodpuštění. Odpuštění je těžké, protože znamená zříci se něčeho, co vám někdo „dluží“. Odpuštění je svoboda od minulosti, je to svoboda od člověka, který vámi manipuloval a zraňoval. Je to vyvázání se z dluhu. Vaše matka vás ovládala a dluží vám to dát do pořádku. Pokud jste „pod zákonem“, jste motivováni k tomu, abyste od nich tyto dluhy vybírali. Pokusy o toto vybírání mohou mít mnoho podob. Můžete se snažit zalíbit se jim, abyste jim pomohli se splacením. Myslíte si, že když uděláte ještě trochu víc, zaplatí svůj účet a dají vám lásku, kterou vám dluží. Nebo si můžete myslet, když je důrazně napomenete, uvidí svou chybu a napraví ji. Nebo můžete mít pocit, že když přesvědčíte dost lidí o tom, jak špatně jste se měli a jak špatní byli vaši rodiče, nějak se tím dluh vymaže. Nebo byste si to mohli vynahradit na někom jiném, tím, že byste ten nedostatek zopakovali na někom dalším – případně na nich – a tím vyrovnali skóre. Nebo byste se mohli dál snažit a přesvědčovat je o tom, jak jsou špatní. Myslíte si, že kdyby to jen pochopili, hned by to napravili. Zaplatili by, co vám dluží.
Je v pořádku dát věci do pořádku. K vyřešení dojde odpuštěním. Křivdu nelze odčinit, ale lze ji odpustit, a tudíž odzbrojit. Vymazat ji. Odpoutat se od ní. Roztrhat úpis, prohlásit ho za zrušený. Odpustit znamená, že od daného člověka už nikdy nedostaneme, co nám dluží. A to není tak lehké v momentě, kdy jsme ještě neoplakali to, co nikdy nebude. Smíření a hranice souvisí s budoucností. Hranice střeží můj majetek, dokud se zase nebudu cítit dobře s druhým člověkem v souladu se svými hranicemi. Pak budu odpouštět zase a zase, ale chci mít ve svém okolí lidi, kteří budou selhávat neskrývaně a nebudou neupřímně popírat, že mi ublížili, a nebudou mít žádný záměr něco změnit. To bylo pro mě ničivé. Jestliže se člověk ke své chybě přihlásí, učí se ze svého selhání.
Můžeme to vydržet. Chtějí něco změnit, a odpuštění jim pomůže. Pokud však někdo zapírá nebo jen neupřímně slibuje, že něco změní, aniž by se snažil o změnu nebo hledal pomoc, musím před ním hlídat hranice, i když jsem mu odpustil. Odpuštění mi dává hranice, protože mě odpoutává od toho, kdo mi ubližuje, takže pak mohu jednat odpovědně a moudře. Když někomu neodpustím, zůstávám s ním dál v nevyřešeném vztahu. A ještě jednu věc. Odpuštění neznamená popření. To, co se vám nelíbí, pojmenujte. Přemýšlejte nad tím, pojmenujte to, vyjádřete pocity nad tím. Plačte a hněvejte se. A pak se od toho odpoutejte.
Pohled zaměřený ven. Někteří lidé mají sklon hledat problém někde mimo sebe. Tento pohled zaměřený ven je udržuje v pozici oběti. Říká, že vám nebude dobře, dokud se nezmění někdo druhý. To je podstatou bezmocného obviňování. Můžete pak být vůči druhému morálně nadřazený, ale problém to nevyřeší. Otevřeně se přiznejte svůj strach podívat se na sebe jako na toho, kdo se potřebuje změnit. Odpovědnost začíná pohledem dovnitř, třebaže nemáte žádné hranice, a toto můžete změnit.
Pocity viny. Pocit viny je složitá emoce. Jde o stav vnitřního sebeodsuzování. Tyto pocity nás pak vedou k tomu, abychom něco udělali z pocitu viny a ne z lásky. Tyto pocity se mohou objevit, když jsme neudělali nic špatného, ale porušili jsme nějakou vnitřní normu, která nám byla vštípena. Musíme si dávat pozor, zda budeme naslouchat těmto pocitům viny, protože často samy tyto pocity viny nejsou špatné. Kromě toho, pocity viny stejně nejsou dobrým motivem. Je těžké milovat z pozice odsouzení. Je třeba, abychom se necítili být odsouzeni a mohli se podívat na zranění, které jsme způsobili druhému člověku, a nikoli na to, jak jsme špatní.
Pocity viny zkreslují skutečnost, odvádějí nás od pravdy a od toho, abychom udělali, co je pro nás nejlepší. Hranice jsou žádoucím projevem lásky. I když jsou bolestivé, jsou pro druhé užitečné. Pocity viny vám brání dělat to, co je správné, a drží vás ve slepé uličce. Mnozí lidé bez hranic si stěžují na to, co všechno v nich vyvolává pocit viny, když řeknu ne, jako by nad nimi měl někdo moc. Tato představa pochází z dětství, kdy se rodiče zdáli být tak mocnými. Jsme na našem území a my ho můžeme ovládnout. Pak ho budeme moci ovládnout. Nedovolte, aby pocity viny byly vaším pánem.
Obavy z osamocení: zaujímání pozice ve vzduchoprázdnu. Než si děti začnou osvojovat tvorbu hranic, musí se cítit v bezpečí, aby pro ně učení se samostatnosti nebylo děsivé, ale nové a vzrušující. Vnímají ve svém nitru tolik lásky, že se mohou odvážit stanovit hranice a získávat nezávislost. Když však někdo nemá bezpečné zakotvení v nějakém vztahu, stanovení hranic je pro něho děsivé. Mnozí lidé setrvávají v nevýhodných vztazích, protože se bojí, že budou sami. Mají strach, že když se postaví za svá práva, ocitnou se ve světě úplně sami. Hranice se nebudují ve vzduchoprázdnu. Musí vycházet z pevného zakotvení v bezpečných vztazích, jinak nevydrží. Lidé často kolísají mezi izolací a povolností. Ani jedno není zdravé a dlouhodobě udržitelné. Hospodařte s vlastními silami. Nedělejte si nepřítele z toho, co je skutečné.
Jak měřit úspěch v budování hranic
Syn Denisy se sám rozhodl jít do školy, i když se mu nechce. Manžel jí zavolal, aby jí sdělil, že se mu mění program. „Nezdá se mi to?“ pomyslela si. Nezdálo se jí to. Denisa poprvé v životě zakusila odměnu za stanovení a udržování jasných hranic. Předcházelo tomu spousta úskalí a rizik. Ale stálo to za to. Ale jak se dostala od bodu A (absence hranic) do bodu B (zralé hranice)? Můžeme nějak měřit svůj pokrok v tvorbě hranic?
Zloba – náš signál včasného varování. Jedním ze signálů, že si začínáme tvořit hranice, je pocit podráždění, frustrace nebo hněvu vůči věcem v životě. Tak jako radar signalizuje blížící se cizí raketu, váš hněv upozorňuje na porušování hranic ve vašem životě. Lidé, kteří se neumí zlobit, když se k nim někdo chová lhostejně nebo hrubě, manipuluje jimi nebo se je snaží ovládat, jsou ve skutečné nevýhodě. Nemají žádné výstražné světlo. Naše neschopnost rozzlobit se většinou poukazuje na to, že se bojíte pocitu osamocenosti, který přichází (jak si myslíte), když někomu říkáte pravdu. Když však poznáte, že pravda je vždy vaším přítelem, dovolíte si zlobit se. Zeptejte se: „Smím pociťovat hněv, když se mě druzí snaží ovládat? Uvědomuji si, když se na mě páchá násilí? Vnímám signál včasného varování?“ Pokud ano, jste na správné cestě. Pokud ne, bude dobré, když se pokusíte najít si nějaké bezpečné místo, kde můžete druhým říkat pravdu.
Změna – potkávání lidí, kteří mají rádi hranice. Lidé s nezralými hranicemi často přicházejí do styku s bořiteli hranic. Zamlžování hranic jim připadá normální a to, že to dělají, si ani neuvědomují. Když si však lidé s porušenými hranicemi začnou vytvářet své meze, dojde ke změně. Začnou je přitahovat lidé, kteří dokážou přijmout jejich „ne“, aniž by je kvůli tomu kritizovali, aniž by se cítili ublíženě, aniž by si jejich „ne“ brali osobně, aniž by svou manipulací nebo snahou ovládat je překračovali jejich hranice. Lidé, kteří jednoduše řeknou: „Jasně, budeš nám chybět, uvidíme se příště.“ Kromě svobody říkat „ne“ nacházíme svobodu říkat druhým upřímné, jednoznačné „ano“, motivované vděčností. Začínají nás přitahovat ti, kdo mají rádi hranice, protože u nich nacházíme svolení být otevřenými, pravdivými a milujícími lidmi. Najděte si skupinu, kde budete přijatí a kde potkáte lidi, kteří ve vás věří, což vám pomůže udržovat pevné hranice. Proč? Protože víme, že někde máme duchovní a emocionální domov. Ať je kritika ze strany těch, s kým máme konflikt, sebejízlivější a jejich odmítnutí sebetrvdší, nejsme sami.
Ochrana našich pokladů. Když se s lidmi dostatečně dlouho jedná jako s předměty, začnou sami sebe vnímat jako majetek někoho jiného. Necení si svého vlastnictví, protože k sobě mají stejný vztah jako významní lidé v jeho životě. Mnozí lidé znovu a znovu slyší, že střežit a opatrovat svou duši je sobecké a nesprávné. Naše základní vnímání sebe samých, toho, co je v nás skutečné a pravdivé, vychází z našich prvotních vztahů. Heleny si necenil ani jeden z lidí, kteří si ji mohli cenit a láskyplně opatrovat nejvíce ze všech. V důsledku toho si necenila sama sebe. Když dáváme pozor na své srdce a duši, střežíme je. Máme si svých pokladů cenit natolik, že je chráníme. Bezpečnostní zajištění kolem banky je větší než kolem smetiště. Projděte si seznam svých pokladů – váš čas, peníze, pocity a názory. Jak chcete, aby s nimi druzí nakládali? A jak ne?
Procvičování ne. „Alice, ani nevím, jak ti to mám říct, ale rozčiluje mě, když tu vždy obsadíš to nejlepší místo.“ „Čekala jsem, až něco řekneš. Věděla jsem, že se mnou jednáš s odstupem, ale nevěděla jsem proč. Jsem ráda, že už to vím, a mám pocit, že jsme si trochu blíž…“ Pro Lindu to byl odvážný krok. V její rodině hranice nepřipadaly v úvahu, až ji nakonec úzkost a deprese zbavily vlády nad jejím životem. Lidi ve své reakci na vaši pravdomluvnost vám ukážou svou pravou hodnotu. Buď vás srdečně povzbudí, že jste schopni se jim postavit a nesouhlasit s nimi, nebo vám budou odporovat. Tak či onak se něco naučíte. Dobrý vztah opatruje „ne“, lidé v něm vědí, že pravá blízkost se buduje jen kolem svobody nesouhlasit. Stanovení hranic ve vztahu s významnými lidmi v našem životě je často dlouhodobá práce a dozrávání. Dokud nemáme hranice, nemůžeme skutečně milovat a být produktivní v práci. Jaké konkrétní hranice je třeba pro ochranu těchto pokladů stanovit?
Radost z pocitů viny. Lidé s nejasnými hranicemi se těžko rozhodují sami za sebe, a nejčastěji místo toho odrážejí přání druhých lidí. Často mají příliš tvrdého vnitřního soudce, který rozeznává, co je správné a co ne. Říká: „Nejsi na něj moc tvrdý?“ Nebo „To je ale sobecký nápad.“ Paradoxně je tedy aktivace vnitřního soudce znamením duchovního růstu. Signalizuje, že se možná vzpíráte vnitřním omezením a nesetrváváte v otroctví vnitřního rodiče. Proto vás povzbuzuje, abyste se z těchto pocitů radovali. Poté může přijít radost z absence provinilých pocitů, kdy jste přestali poslouchat svého vnitřního soudce a začali pozitivně reagovat v souladu s láskou, odpovědností a odpuštěním. A tyto hodnoty vám v srdci upevnily mnohé vztahové zkušenosti s lidmi, kteří tyto hodnoty chápou. „Jestli se mnou nezačneš mluvit normálně, strávím dnešní večer u své kamarádky. Tak si vyber.“ Fungovalo to.
Láska k hranicím druhých. Láska k hranicím druhých se staví proti našemu sobectví a pocitu všemohoucnosti. Když nám jde o ochranu pokladu druhých, začínáme mít větší zájem o druhé. Zvyšuje naši schopnost stát o druhé. Máme o druhého člověka opravdový zájem a učí nás to se vcítit do druhého.
Osvobozování svého „ne“ a „ano“. Ten, kdo má zralé hranice, a není si něčím jistý, když nemůže říct „ano“, ať raději řekne „ne“. Když máte k vyslovení „ne“ stejnou svobodu jako je vaše „ano“, jste na výborné cestě ke zralým hranicím. Není tu žádný konflikt, žádné rozvažování, žádné váhání. Někdo vás žádal o to, o čem jste si nebyli jisti, že to můžete dát. Nebyli jste si jisti, že to můžete udělat s radostným srdcem. Protože jste si nebyli jisti, řekli jste „ano“, nebo protože jste si nebyli jisti, řekli jste „ne“. Chce-li někdo stavět dům, nespočítá si nejprve náklad, má-li dost na dokončení stavby? Až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kdo ho uvidí. „To je ten člověk, který začal stavět, ale nemohl dokončit.“ Jedinci s nejasnými hranicemi slibují a pak podrážděně vykonají dobro nebo slib nesplní. Naproti tomu lidé s hranicemi vykonají něco svobodně a rádi, nebo vůbec neslibují. Nechat se v přijímání úkolů vést pocity viny nebo povolností může být nákladné, bolestivé a nepohodlné.
Zralé hranice – hodnotově orientované stanovení cílů. Walter spokojeně pohlédl na svou manželku. Mají za sebou společně strávený den, kdy hodnotili minulý rok a dělali plány na ten další. Mohli tak vnímat, že jejich život má nějaký směr, nějaký cíl. Než si spolu začali určovat cíle, jejich život byl chaotický. Walter byl impulzivní a měl sklon ovládat druhé. Jeho manželka byla povolná a nerada se pouštěla do sporů. Po určování si hranic se stala upřímnější, méně svého manžela obviňovala a byla mnohem méně podrážděná. Walter si začal pěstovat větší odpovědnost vůči své rodině. Dokonce i k manželce pocítil větší něhu, přestože mu kvůli jeho nezodpovědnosti několikrát nadala. „Minulý rok se mi líbil. Něco jsme si koupili, jsme k sobě otevřenější. Máme se radši. A ty už neutíkáš každému pomoci“, řekl manželce. „Už to nepotřebuji. To, co chci, mám tady s tebou, s dětmi a práci“, říká manželka.
Stanovení hranic je proaktivní projev zralosti. Znamená mít vládu nad svým životem. Lidé se zralými hranicemi nejsou ve spěchu ani nejsou zmítáni okolnostmi. Mají ve svém životě směr a krok za krokem postupují ke svým osobním cílům. Plánují dopředu. Odměnou za moudré hranice je radost z naplněných životních tužeb. Člověk se zralými hranicemi si vytváří rezervy a počítá s překážkami. A ví, že když je třeba, v jeho srdci čeká ne, vždy připravené k použití. Ne pro útok. Ne jako trest pro někoho. Ale na ochranu a rozvoj času, nadání a pokladů, které máme dané od své duše.
Zpracováno podle knihy: Hranice – Dr. Henry Cloud a Dr. John Townsend
Tento článek nebo jeho části je možné šířit dál nekomerčním způsobem, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.
