Cesta k duze

Rubriky

Tolerance a upřímnost

autor: | Lis 14, 2020 | Nezařazené | 0 komentářů

Tolerance a upřímnost

Kurt Tepperwein

Příčinou mnoha partnerských problémů je přesvědčení, že partner dělá něco špatně, že není dost dobrý nebo že zaujímá takové postoje a chová se tak, že to je na překážku harmonickému soužití.

Z tohoto hlediska pak toho druhého kritizujeme a snažíme se jej změnit. Když se to nepodaří, dříve či později vidíme jediné řešení v odluce.

Tolerance

Tolerance je často chápána špatně. Neznamená, že budeme toho druhého pokládat stále za báječného a budeme jej obdivovat. Znamená to jen přijmout, že ten druhý je, jaký je, a je jedno, zda je silný nebo slabý.

Když někoho netolerujeme, znamená to, že ho chceme změnit. Jinými slovy to znamená, že ten druhý nemá být takový, jaký je. Protože ale takový je, pak to domyšleno do důsledků znamená, že by neměl být vůbec.

Tolerance znamená, že partnera bereme, jaký je, a že dokonce uznáme, že je hotový takový, jaký je. Nepokoušíme se mu ani nic přidat, ani ho jinak změnit.

Když si uvědomíme, že jsme si partnera vybrali, abychom se společně s ním rozvíjeli, pak také víme, že nastavuje zrcadlo nám samým a že nám tak je v libovolném momentu ideálním partnerem.

Z toho, j ak si poradíme s partnerem, můžeme rovněž poznat, j ak daleko jsme se dostali na cestě akceptace sebe sama. Když neumíme přijmout sebe samy takové, jací jsme, pak se také budeme pokoušet změnit partnera. Toleranci nelze předstírat, ta vyplyne z toho, jak se sami máme rádi. v té míře, jak máme rádi sebe samy, jsme také tolerantní vůči svým bližním.

Upřímnost

Upřímnost je v naší společnosti zvlášť citlivým tématem. Lidé o ní nemluví rádi, protože se v nich přitom zpravidla probouzí vlastní špatné svědomí. Vždyť kdo může o sobě říci, že je vždy a za všech okolností upřímný. A přitom neupřímnost nemá výhradně jen negativní pověst. Přitom neexistuje žádný jednoduchý návod, jak bychom si měli s upřímností poradit. Bezmezná upřímnost je leckdy označována za nežádoucí, resp. ztotožňována s beztaktností a dokonce i s bezohledností. V našem životě je „milosrdná lež”, jak se jí krásně říká, na denním pořádku.

V obchodě se jí už vůbec neříká neupřímnost, ale daleko spíše je označována za taktiku, jež je nezřídka podmínkou úspěchu. Kdybychom skutečně důsledně dodržovali požadavek upřímnosti, náš politický a hospodářský systém by mohl sotva existovat.

V obecném povědomí se neupřímnost týká jen verbálního vyjadřování lidí. Jen nepravdivý výrok, lež, platí za neupřímnost. Ale jednání, které je v rozporu s tím, co člověk právě cítí, se za neupřímné označuje málokdy. Smějeme se, i když je nám často do pláče. Hněv a agresi raději spolkneme, vždyť se přece pro dospělého, rozumného člověka nehodí. Přijmeme pozvání, i když nás to otravuje, a píšeme radostné blahopřání k narozeninám, i když máme dotyčného plné zuby. I to je součástí kapitoly o upřímnosti.

Upřímnost znamená nejen říkat pravdu, ale být vždy svůj; vyjádřit to, co doopravdy cítíme. Špatnou náladu nebudeme skrývat za úsměvem, a ani hněv a zlost nemusíme vždy potlačovat.

Předpokladem upřímného jednání je, že si uvědomíme, jací právě jsme. Pro mnoho lidí to nebude právě snadné. Po celá léta nechtěli vidět svou nejistotu, hněv a smutek a skrývali je, a tak teď není divu, že nejsou schopni si uvědomit sebe sama. Je mnohem snazší své jednání ospravedlňovat a bránit než hledat skutečnou příčinu. Útok je nejlepší obrana, říká lidové úsloví. A tak mnozí lidé raději zaútočí, než aby si něco přiznali.

Upřímnost je věcí odvahy, přiznat něco, co vlastně ani nechceme, co v nás svými důsledky budí dokonce strach. Každou neupřímností dáváme vlastně najevo, že máme před něčím strach a také ho tím zároveň živíme. Jistě, vždycky najdeme rozumné a pádné důvody, jak své chování před sebou samými ospravedlnit. Nejoblíbenějším argumentem bývají „ohledy”, neboť bezohlednost skutečně není ta pravá cesta, kterou bychom se měli vydat. Nemůžeme svým bližním bez obalu říkat věci, které by j e zraňovaly, j en proto, že je právě taková skutečnost.

Přesto to koneckonců nemění nic na skutečnosti, že hlavním důvodem naší neupřímnosti je strach. Často to bývá strach před odmítnutím, strach, že nebudeme oblíbeni. V zásadě se však všechny tyto obavy dají shrnout v jedno: ve strach, že eventuálně nebudeme schopni se s danou situací vypořádat.

To je důvod, proč je upřímnost pro nás tak velkou výzvou. Chceme-li být upřímní, musíme se postavit každé obavě, a to chce hodně odvahy.

Je to jediná cesta, jak můžeme být doopravdy štastní. Svých strachů se zbavíme pouze tehdy, postavíme-li se jim čelem. Jedině tak poznáme, jak jsou bezpředmětné a že se nám ve skutečnosti nemůže nic stát. Upřímnost tu je klíčem.

Naším nejtoužebnějším přáním je, abychom byli milováni takoví, jací jsme. Nedokážeme se předělat, ani dělat věci, které neodpovídají naší povaze. Jak však můžeme čekat od ostatních, že nás budou přijímat, jací jsme, když to sami nedokážeme ? Jak nás mají akceptovat v naší skutečné podobě, když ji ani neumíme dát najevo ? Chceme být zcela upřímní k lidem, kteří jsou pro nás podnětní a kterých si vážíme, ale zároveň bychom si chtěli být jisti, že nás budou mít ještě rádi. Ale něčeho takového je schopen jen člověk, který sám učinil tento krok a akceptuje se takový, jaký je. A tak mnozí čekají, že ten první krok udělá právě ten druhý.

V partnerském vztahu to můžeme pozorovat velice Často. Učiňme tedy my první krok, přiznejte se k sobě samým, vyzvěte partnera a motivujte ho k upřímnosti. Upřímnost je základem důvěry, a důvěra je základem skutečného partnerství. Právě partnerský vztah je bází, jež nám dovoluje ukázat po všech stránkách, jací jsme. Dává nám pocit, po kterém všichni tolik toužíme: „Můžu být takový, jaký jsem ve skutečnosti, a budu milován takový, jaký jsem.”

Vzniká tak pocit bezpečí, že zde se mohu uvolnit a nabrat sil. Proto je upřímnost tak důležitá. Kde chybí upřímnost, nedostává se ani důvěry. Chybí základna, a naše touha po bezpečí zůstává nenaplněna. V takovém vztahu nemůžeme nabrat sil, naopak, setrvávat v něm stojí hodně energie.

Partnerský vztah poskytuje optimální půdu, abychom byli stále upřímnější a více sví. Oboustranná láska vydrží i takové výzvy, před nimiž bychom se jinak spasili útěkem. Každá krize, každý konflikt jsou výzvou k upřímnosti. Každé přitakání sobě samým je krůček dál na cestě za naplněním naší nejvnitrnější touhy.

Stejně jako v sobě nosíme tuto touhu po míru a štěstí, tak v sobě nosíme i cestu k jejich dosažení. Ale když neakceptujeme, co je v nás, a neumíme to vyjádřit, jak pak máme dosáhnout vytouženého cíle ? Náš potenciál se rozvíjí automaticky a sám, stačí mu jen poskytnout dostatečný prostor. Nemusíme dělat nic jiného než jen přitakat tomu, co tu beztak je. Neboť: „Pravda osvobozuje.”