Advent otvírá dobu druhých šancí, dotkněme se duše
Advent je z esoterického pohledu časem, kdy bychom se měli ohlédnout za končícím se rokem. Být vděčni za jeho dary a v klidu se rozloučit se vším, co je staré a nepotřebné. K tomu je nezbytné zklidnit svoji duši, zpomalit životní tempo a vnímat energie kolem sebe. Zkuste to taky – stojí to za to!
Na co myslet při zapalování první svíčky na adventním věnci? A na co při zapalování té druhé?
Rozhovor – Ve velké části českých rodin se dnes večer rozhoří první svíčka na adventním věnci. Víte, co tato první a každá další svíčka symbolizuje? Na co bychom měli při jejím zapalování myslet? Odpověď přináší rozhovor Aktuálně.cz s autorkou nové knihy, která nechává nahlédnout do dávných tradic českých Vánoc.
Jak je důležité vybrat barvu pro rodinný adventní věnec? Co by měl Mikuláš přinést dospělým? A proč se skrze dodržování zvyků můžeme v adventu a o Vánocích dotknout své duše?
Ladislava Sůvová sepsala letos knížku, která pojednává o českých tradicích. Nejrozsáhlejší, první kapitola v ní pojednává o Vánocích, respektive šestitýdenním období poskládaném z adventu, Vánoc a doby povánoční.
Aktuálně.cz: Napsala jste knížku o české tradici a procházíte v ní celým rokem. Přestože jsou Vánoce až na konci kalendářního roku, tak jimi začínáte. Proč?
Protože náš nový rok začíná 1. lednem a toto datum z hlediska tradice spadá do vánočního období, které se váže k zimnímu slunovratu. Je to období, které má svůj průběh a nedá se dělit.
A.cz: Vánoce jsou ale první ještě i v jiném smyslu. Společnost je vnímá jako nejvýznamnější svátky v roce, rodiny k nim upínají největší pozornost. Proč hrají tak dominantní roli mezi všemi svátky?
To je druhý důvod, proč jsem je zařadila na začátek. Jde o svátky, které slaví nejvíc lidí a národ si je prakticky od počátku své existence dochoval v téměř původní podobě. Vánoce jsou nejkouzelnější svátky, vztahuje se k nim nejvíc pohádek, pověr, pořekadel.
O knize
Ladislava Sůvová, autorka knížky Naše tradice, která vychází krátce před začátkem vánočních svátků, se dlouhodobě věnuje studiu českých tradic.
V knížce jednoduchým a srozumitelným způsobem vyjadřuje skutečný smysl jednotlivých dní v roce, které jsou pro nás významné. Kniha je určena všem, kteří chtějí porozumět české tradici, porozumět jejímu smyslu a znát kořeny svého původu.
Knihu je nyní možné zakoupit v pražském knihkupectví U Džoudyho (Jugoslávská 7, Praha 2) nebo v e-shopu.
A.cz: Je to, že lidé takto Vánoce vnímají, dáno tím, že je s nimi spojeno určité kouzlo?
Na lidi působí velmi silně slunovrat. Jde o něco, co člověka obrací naruby, co startuje jeho sebepoznávání. A není to náhoda. Lidé si to ani neuvědomují. Spolu s adventem přicházejí určité energie, atmosféra, která mění chování lidí. Lidé začnou jinak přemýšlet. Kdo se umí ztišit, tak si tento okamžik uvědomí. Že mu začnou přicházet myšlenky na domov. Že se dívá víc na věci kolem sebe. Že si chce víc povídat s přáteli. V tom spočívá ono kouzlo.
A.cz: Píšete v knížce, že Vánoce jsou čas zastavení, rozjímání, pokání, že celé období adventu, Vánoc i povánoční doby jsme dostali k zamyšlení se nad svým životem. Není ten předvánoční i vánoční shon pravým opakem? Není to jen způsob, jak lidé před tímto úkolem utíkají?
Advent je úžasný v tom, že nás od první neděle týden po týdnu vede k jednomu cíli. Dotknout se smyslu života. Záměrem této doby je přijít si na určitou hodnotu, na to, kde děláme chybu a celý rok jsme ji dělali. Proto i shon může být projevem hodnot, které vyznáváme. Je naší volbou, zda se nad tím zamyslíme.
A.cz: Jaký význam jednotlivé týdny adventu mají?
Každý týden má svůj příběh a navzájem se doplňují. První adventní neděle patří lásce k domovu, národu, zemi. Tím, že se začneme věnovat výzdobě svého domova, tak i když má hospodyně shon a začne gruntovat, začne se skrze práci věnovat sama sobě. Musí se zastavit a být s tím úklidem a sama se sebou. Když je domov naklizen a vyzdoben, každý člověk je v něm spokojený a šťastný.
A.cz: Druhý adventní týden nese jiné poselství?
Druhá adventní neděle nás vede k zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi a představuje okamžik, kdy se soustředíme na lidi, které máme rádi, a proto pro ně začneme vyrábět a shánět dárky. Tím, že jim vybíráme dárky, jsme nuceni přemýšlet o jejich povaze, o tom, jací jsou, jak je vnímáme, čím bychom jim udělali radost. V tom okamžiku jsme srdcem s nimi. Zatoužíme je vidět. Dárky jsou forma poděkování a úcty k člověku. I to je důmyslně vymyšlené.
A.cz: Byl bych skeptičtější než vy k tomu, že každý si v těch úkolech najde onen klid a naplnění předvánočního času. Jakou byste dala radu lidem, kteří to vnímají čistě jako tlak na sebe a zdroj stresu?
Ať si položí otázku, jestli chtějí pro někoho a pro sebe něco udělat. Jestli jim to stojí za to. Je hodně důležité uložit si do mysli, jestli mám někoho rád, jestli chci někoho obdarovat, někoho navštívit. Stojí mi to za to, věnovat se Vánocům, věnovat se sama sobě? Na to už si musí každý odpovědět, jestli mu jeho život stojí za to, aby se aspoň jednou v roce zastavil. Takto veliké zastavení je jen o Vánocích. Jde o šestitýdenní zastavení, o největší období rozjímání, které v roce máme.
A.cz: Řada zvyků spojených s Vánoci se udržela, některé prakticky vymizely. Co ale hlavně vymizelo, je jejich smysl. V knížce píšete, že při jejich dodržení se dotkneme své duše. Jak to chápat?
K tomu nás vede hlavně třetí a čtvrtý adventní týden, neboť ten třetí je o úctě sama k sobě. Ženy se odpradávna uvnitřňovaly skrze rukodělnou práci. Vyšívaly slavnostní ubrus, muži vyřezávali ozdoby, vyráběli je ze slámy. Každá činnost, kterou děláme sami pro sebe a naši radost i radost v okolí, nás vtáhne do sebe. Skrze práci se tak můžeme dotknout své duše. Přijde okamžik, kdy se propadneme sami do sebe a uvidíme se tam v čisté podobě. Jde o určitou formu meditace. A to jde nejlépe v tomto čase, protože máme veškerou podporu univerza.
A.cz: Jakou roli v tom hraje Štědrý den?
Štědrý den je druhý okamžik, kdy se dotkneme své duše. Stane se tak, když už máme zkušenost s porozuměním sami sobě. Ne každý se pochopitelně dobere radosti. Lidé mohou mít v sobě bolavá místa a v životě tragédie. Kdo se dotkne sám sebe, může mu tato tragédie vyvstat před očima a nebude mu vůbec dobře. Všechno o Vánocích není radostné a krásné. O Vánocích je spousta žalu a bolesti. Když se duše dotkneme, ona nám něco sdělí a dá určitou odpověď, čímž nás vede opět k činu: potkat se s někým, odpustit někomu… Věci zkusíme znovu, Vánoce jsou období druhých šancí.
A.cz: To, že v tomto čase končí spousta životů, řada z nich tragicky, souvisí právě s tím, co popisujete?
Když se někteří lidé dotknou duše a je tam něco bolavého, nevydrží stav, který potom nastoupí. Neustojí příval emocí, lítosti nebo zloby. Nedokončí příběh Vánoc a už se nedozvědí, že na konci je řešení a naděje. To je moudrost tradice.
A.cz: Vánoce jsou svátky, kdy se navštěvují i širší rodiny. Ve své knížce to dovádíte dál, hovoříte o potřebě uvědomit si, že stojí za to usilovat o vzájemné sdílení, pospolitost a slavit společně jako celý národ. Co konkrétně kolem Vánoc by mělo tuto potřebu v lidech probouzet?
To se projevuje už v prvním adventním týdnu, kdy si lidé při přemýšlení o domově uvědomí, že nejde jen o rodinu, ale také o zem, ve které žijí. Najednou začnou pracovat pro lidi kolem sebe, přispívat v rámci charitativních koncertů. Lidé se mají v čase předvánočním potkat, udělat druhému radost. Jednou za rok jde něco udělat jen tak pro radost ze sdílení a slavit tím jako celý národ. A člověk pocítí, že někam patří.
A.cz: V knížce vysvětlujete, že každá barva, do níž se nazdobí adventní věnec, něco vyjadřuje. Jak je důležité, pro jakou se rozhodneme?
Vzala bych to jako hru. Rodina se vždy rozhodne podle povah v ní, podle toho, k čemu její členové inklinují. Tam, kde budou malé děti, vyberou si zlaté svíčky, budou chtít vše hodně zelené, protože zelená je přirozenost. Když je rodina vážná, plná pokání, tak si vybere těžší barvy jako fialovou, nebo si vyberou červenou symbolizující sílu. Pokud jsou to lidé, kteří milují oslavy, sáhnou po růžové či bílé barvě.
A.cz: Jak je důležité to, zda si rodina vyrobí svůj adventní věnec sama?
Není to klíčové. U adventního věnce se ponořujeme do sebe, když zapalujeme svíčky. Kdo je šikovný, ať si ho vyrobí, ale já bych spíš byla pro jeho pořízení. Ale ať si lidé zakoupí sami svíčky a dají si na věnec ty, které se jim líbí. Klidně na každou neděli jinou.
A.cz: Řada žen, které mají velké vytížení v zaměstnání, se rozhodne nepéct cukroví a zakoupit ho. O co sebe, resp. své rodiny připravují? Je to velká chyba?
Já bych v dnešní době ženám neříkala, že je to velká chyba. Rozumím jim. Ony se ale ochudí o tu krásu, když pečou. O atmosféru rodinné radosti, kdy spolu něco tvoří. Zvlášť když mají děti a ty se na tom chtějí podílet. Když se podaří do pečení vtáhnout celou rodinu, tak ji to velmi sblíží.
A.cz: Už příští týden nás čeká Mikuláš. Obecně je vnímán jako svátek dětí a pro děti. V čem spočívá jeho význam pro dospělé?
Je to den víry a bohatství. Den, jenž nám symbolizuje bohatství, které si neseme v sobě. Začínáme si uvědomovat, že něco v sobě se nám otvírá. Lidé si tradičně začali v předvečer Mikuláše dávat pamlsky, neboť nejvíc se obohatíme skrze jídlo. Tímto svátek uctili. Dítě by mělo stejně jako dospělý porozumět prospěšnosti poslušnosti, skutečnému smyslu poslušnosti. Když budu poslušný, příští rok se mi to vrátí v obdarování od Mikuláše. Děti se tím vychovávají k respektu před něčím, co je víc než rodiče. V hodnotu slušnosti a úcty.
