Devět kroků ke štěstí

Myslíte, že trvalé štěstí neexistuje? Nebo, že zrovna vás osud k němu nepředurčil? A co když to tak není, co když se dá celoživotnímu štěstí naučit a zvládne to každý? Poradíme, jak na to!

Známe to všichni. Zklamání, ztráty, zrady, naše nenaplněné sny a očekávání. Zažili jsme to a asi i stále, ve větší či menší míře, zažíváme. Proč pak ale někteří z nás i přesto dokážou brát svůj život s lehkostí, úsměvem, optimismem? Narodili se tak? Mají optimismus v povaze, v genech? Německý herec, režisér, moderátor a nyní především kouč a autor řady publikací osobního rozvoje Pierre Franckh tvrdí, že to tak není. „Neexistuje žádný důvod k tomu, abychom byli nešťastni,“ píše v knize Jednoduše buďte šťastni (nakl. Anag) a dodává: „Ledaže bychom se k tomu rozhodli.“ Nevěříte? Pojďme se tedy podívat podrobněji na jeho životní přístup a názory a zkusme je po jednotlivých krocích aplikovat na náš život.

1. Pochopte, co štěstí znamená.
Není pravda, že někdo se šťastný narodí a jiný ne. Je to totiž jen otázka víry a my, dokud o tom nezačneme smýšlet jinak, věříme tomu, čemu nás někdo naučil věřit. Ze začátku to byli rodiče, od nichž jsme odkoukali jakousi vlastní strategii přežití. A přežít už jako malé děti vnímáme jako to nejdůležitější. A tak jsme začali jejich strategii přebírat. Stejně tak jako jejich názory, představy o světě i nás samých. Pokud jsme byli takoví, jako si rodiče přáli, byli jsme milováni, když jsme zkoušeli jít jinou vlastní cestou, byli jsme potrestáni. A to se hluboko vrylo do našich myslí a tím i vytvořilo v našem mozku program, který popřel nás samé a nastolil takovou naši představu o tom, co je dobré, jak ji vnímali jiní. A tím i JEJICH představu o tom, co je to štěstí. A to je možná právě ta první příčina, proč šťastní nejsme. Nejdeme totiž cestou NAŠEHO štěstí, toho, co NÁS skutečně uspokojí. A vlastně ani nedokážeme říct, co to je.

Co je tedy ve skutečnosti štěstí? Obvykle je ztotožňováno s takzvanou šťastnou náhodou. A tak spousta lidí třeba celý život jen sedí a čeká a doufá, že je jednou štěstí potká. „Opravdové štěstí ale nepřichází zvenku. Dokud budeme hledat štěstí ve vnějším světě a doufat, že se odrazí v našem nitru, nikdy se tak nestane,“ říká Pierre Franckh. Určitě jste toužili po novém bytě, novém autě, novém partnerovi, nové práci… Ale když jste toho dosáhli, udělalo vás to trvale šťastnými? Uspokojováním našich hmotných požadavků prožíváme úžasné okamžiky… do té chvíle, než se nám nová věc omrzí.

Štěstí skutečně neznamená něco zcela konkrétního. Štěstí je totiž stav mysli. A můžeme se ho prý naučit! Tak, že si náš mozek zkrátka přeprogramujeme. Tedy, pokud se začneme zabývat tím, co je pozitivní, aktivujeme jinou mozkovou část, než když budeme myslet negativně. Je to podobné jako v posilovně, zkrátka budeme takto cvičit a posilovat tu správnou část mozku. A stačí začít jednoduše – co nejvíce se usmívat.

2. Dovolte si změny.
Změny nás většinou děsí. Řada změn totiž pro nás znamenala spoustu nepříjemného. Změnu dáváme do souvislostí s rozchody s partnerem, ztrátou zaměstnání, přátel, bydlení… A to všechno třeba hodně bolelo. A tak raději trávíme život v něčem, co nám nevyhovuje, ve stereotypu, nudě, jednotvárnosti, než abychom si dovolili objevit něco nového.

Jenže život vždycky budou provázet změny, ať chceme, či nechceme. A když jim budeme naopak otevřeni, lze je využít jako šanci. Žít život totiž také znamená být zvědavý, objevovat nové věci, nové podněty… A nemusí to být nijak složité. Stačí jen začít malými krůčky a tím se to učit: Zvolte jinou cestu do práce, zkuste si v restauraci objednat zcela jiné jídlo, začněte objevovat jiný sport, vyrazte na netradiční dovolenou… A v tom všem objevíme i nové možnosti pro náš další život. Jedním z největších zabijáků štěstí je totiž lpět na tom starém a nepřipustit to nové. A v tom nám pomůže další krok.

3. Naučte se oprostit se.
Je spousta věcí, na kterých lpíme, a zbytečně. Tou nejzákladnější a nejškodlivější je právě naše představa o štěstí, kterou jsme si vytvořili v dětství nebo dospívání. Tehdy jsme si vysnili, jak by vypadal náš ideální život, tedy jakého jsme chtěli partnera, rodinu, práci… Jenže ono to je většinou úplně jinak. Náš život nás zavedl na jiné cesty. A my pak cítíme smutek z toho, že se nesplnily naše dětské sny. A to je největší kámen úrazu.

To, že nám vnější okolnosti nebo naše vlastní ‚neschopnost‘ zabránily splnění našich snů o ideálním životě, vnímáme jako velkou křivdu, jako bezpráví. Jenže to tak není. Je třeba si uvědomit několik věcí. Tou první je otázka, jestli by to, co jsme si přáli před x lety, nás takové, jací jsme teď, tedy kam jsme dospěli, dorostli, šťastnými skutečně udělalo. Další je ta, že zabývat se neustále minulostí, to znamená zapomínat prožívat současnost a netěšit se do budoucnosti. Co bylo, to bylo a nic s tím neuděláte! A také, kdo kdy řekl, že vaše údajná selhání skutečně selháními byla? Není to spíše tak, že jste kdykoli ve svém životě udělali to nejlepší, co jste dokázali? Kdybyste dokázali něco lepšího, udělali byste to přece! V tomto duchu pak takzvaná selhání nabírají úplně jiný rozměr. Jak říká Pierre Franckh: „Každá promarněná šance nabídla vždy novou příležitost. A v každém neštěstí je ukryto štěstí. Může totiž přinést něco nového, hezkého, i když třeba odjinud.“

4. Nesuďte, neposuzujte.
To hodně souvisí s předchozími body. Tedy především s uzavřením naší minulosti. Spousta z nás totiž stále nosí v sobě neschopnost odpustit někomu, kdo nás hluboce ranil. Toužíme po tom, aby za to zaplatil. Ale to se většinou nestane. Platit za to naopak budeme stále my. Tím, že nám to bude bránit žít, prožívat. Zůstaneme nedůvěřiví, úzkostní, zahořklí a vzteklí. Můžeme mít pak také strach si k sobě někoho pustit, aby nepřišlo nové zranění. Jenže, bez odpouštění není možné začít znovu. Když nedovolíme naší minulosti, aby odešla, budeme si ji tahat stále s sebou a budeme hodnotit vše a všechny jen tímto jejím pohledem. A přitom odpustit neznamená vůbec schválit to, co se nám stalo, ani nevyvodit z toho důsledky. Odpustit znamená jenom říct všemu, co se stalo: ANO. Tedy přijmout to jako skutečnost – bez emotivníhozabarvení – a jít dál.

Přijmout v životě to pozitivní znamená ale také to pozitivní v souvislosti s druhými. Tedy, druhé posuzovat, soudit není dobré pro naši duši, náš mozek. Ten totiž nevnímá to, že mluvíme takto o druhých, pro něj je to jenom impulz negace – a opět jsme v těch jeho negativních programech. A to nám ubírá energii a schopnost být pozitivně naladěni. Posuzovat druhé bychom neměli ani v souvislosti s námi, tedy ve smyslu srovnávání. Srovnávat se s druhými totiž u nás může vyvolat pocit méněcennosti. Díky srovnání s druhými ztratíme z očí sami sebe. A s tím souvisí další bod:

5. Milujte sami sebe.
„Štěstí je úzce spojené s pocitem lásky. A láska začíná láskou k sobě,“ tvrdí Pierre Franckh. Člověk je tvor společenský a potřebuje být milován. Jenže trvalého štěstí není možné dosáhnout nejen tehdy, když nás nikdo nebude mít rád, ale především, když se nebudeme mít rádi my sami. Jak by nás mohl druhý milovat, jak by si druzí mohli o nás myslet něco hezkého, když se sami nemilujeme, když si sami o sobě nic dobrého nemyslíme? Jenže jak na to? Opět si uvědomit, že jde jen o program, který do naší mysli někdo vložil. A tisíckrát opakovaná lež se prostě jednou stane pravdou. A tak jsme třeba už v dobách našeho dětství přijali za své, že jsme nešikovní, neschopní, hloupí a… Doplňte si sami.

S tím vám může pomoci jedno malé cvičení: Vezměte si papír A4, rozdělte ho tužkou na výšku na polovinu, hluboce se zamyslete a vlevo si zapište pod sebe jednotlivá negativní tvrzení o vás samých. Zkrátka, co jste v dětství špatného slýchali, co vám řekli druzí o vás i v dospělosti, co ve vás zanechalo negativní pocity. Až to budete mít, začněte psát naopak na druhou stranu. Jako protipól toho, co bylo napsáno vlevo. Tedy to, co byste o sobě chtěli slýchat. A až to budete mít, roztrhněte papír v naznačené polovině. A tu negativní – levou roztrhejte na nejmenší kousíčky a potom demonstrativně, ideálně s radostným výkřikem vyhoďte do vzduchu. Tu druhou – pravou polovinu naopak uschovejte někam, kde ji budete mít stále při sobě. A dívejte se na ni každý den. Pomůže vám to vložit do vašeho mozku nový, správný program, směřující ke štěstí.

6. Odevzdejte se.
Ke štěstí je třeba lásky. Náš život plný není, nebude-li nikdo, kdo ho s námi chce láskyplně sdílet, ideálně partner. Jenže s ním přichází také náš strach otevřít se. Otevřením se totiž vyplují na povrch staré a hluboce uložené strachy a opět vzorce chování. Často toho druhého k sobě nepustíme jen z obavy, že bychom nezvládli, kdyby se s námi pak rozešel, či že by nás v našem vztahu (opět) zraňoval. „Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Právě proto, že si netroufáme věřit, vyvíjí se náš partnerský vztah tak, že nás vede přesně k tomu, čeho se bojíme,“ říká Pierre. Svému partnerovi pak nedokážeme dát, co by ho učinilo šťastným. Ale když není šťastný on, nebudeme ani my. A naopak.

To nejkrásnější, co můžeme druhému dát, je to, že jsme šťastni. Jak na to? Opět odložit všechny naše dávné vzorce, v tomto případě také masky. Teprve, když budeme autentičtí, budeme schopni prožívat skutečnou blízkost. A vpustíme do našeho života lásku a s ní i štěstí. Jenže, jak si ji pak udržet? I na partnerský vztah platí výše uvedená pravidla. Třeba to o změně. Teprve, když se oba budete měnit, vyvíjet a žít naplno, zůstane váš vztah živý a nepropadnete každodenní rutině. Nelpěte na starých strukturách, hledejte nové cesty a vzájemně se jimi obohacujte. Štěstí totiž také znamená i moci na druhém stále objevovat něco nového, ale pozitivního! Pamatujte, že v lásce platí, že když vyhraje jen jeden, prohrávají oba.

7. Rozhodněte se.
Svému štěstí musíte jít naproti. A vzít svůj život do vlastních rukou. Trvalé štěstí není jedno, je proudem mnoha věcí. A většinu z nich si můžeme sami ovlivnit. Tvrdíte, že to není možné? Že okolnosti a běh světa nás často přivedou do velmi smutných a těžkých situací? Jistě. Jenže vzpomeňme na řadu handicapovaných lidí. Často vůbec nehořekují nad svým údělem, ale naopak dokážou rozesmát a pozitivně naladit i nás – zdravé.

Štěstí je jen o našem rozhodnutí být šťastni, o našem vnitřním postoji. A začít s tím můžete právě teď. Třeba jednoduše, že budete pozorně vnímat vše, co se právě děje. To se nám většinou nedaří… Stále myšlenkami někde poletujeme – v minulosti (posuzujeme, přemýšlíme, co by mohlo být jinak) či v budoucnosti (co ještě musíme, co bychom chtěli, aby se jak stalo), a tím jednoduše zapomínáme žít. Když se soustředíme na tento okamžik, začneme pozorně prožívat i ty nejobyčejnější věci, naplno vnímat sami sebe, své tělo, duši, zjistíme, jak velkou radost nám může způsobit maličkost – vůně, slunce, hezké slovo, píseň…

8. Zapomeňte na ‚Někdy‘.
Když se rozhodnete prožívat štěstí v každé vteřině, přestaňte používat slova jako ‚někdy‘ či ‚jednou‘ nebo ‚až‘. Určitě znáte příběhy lidí, kteří celý život šetřili, že jednou budou bohatí a dopřejí si. Jenže pak to prostě z jakéhokoli důvodu nestihli. Prožívání štěstí je zbytečné odkládat, a jak už víme, není třeba k němu mnoho hmotného. Stačí jen naplno žít každý přítomný okamžik. Jak na to? Stačí zaměřit pozornost na věci, jež nám přinášejí příjemný pocit. Třeba teď v tuto chvíli, když čtete tento článek, slunce se opírá do okenních tabulek a vytváří na nich krásné obrazce. Nebo ta hudba, kterou si pouštíte, je moc hezká a nejde odněkud příjemná vůně? A co vaše tělo, co když se teď na pohovce jen příjemně natáhnete nebo protáhnete s hlubokým nádechem? A už jste si dnes udělali radost? A co někomu druhému?

9. Myslete na druhé.
Tohle opět přímo souvisí s pozitivním aktivním přístupem k životu, stejně tak jako s prožíváním tady a teď. Zkuste si prostě jeden den, kdy se budete na ostatní usmívat, pustíte je do dveří, pomůžete s kočárkem do autobusu, pustíte někoho sednout, pochválíte kolegyni účes nebo budete ohleduplní i ve složitém dopravním provozu… A uvidíte, co se stane. Nejenže vám váš úsměv (opět aktivace pozitivní části mozku) přinese dobrou náladu, ale je neuvěřitelně, stejně jako dobré skutky, nakažlivý. Tak s úsměvem do toho!

Převzato z: www.jenprozeny.cz