Cesta domů

Monika Budilová

Víra, společnost i rodina orientuje člověka směrem ven – k objektům, které lze vidět, slyšet, dotýkat se, chutnat, čichat, uctívat či hodnotit, manipulovat a zařazovat.
Umíme nebo se učíme používat našich „5 P“ směrem ven – od sebe.
Existuje ale člověk, který dosáhl poznání tím, že vnímá směrem ven?
Pozorování podněcuje koloběh touhy a jejího uspokojování. Takový běžec nikdy nedojde uspokojení a klidu nebo čehokoli, po čem momentálně touží, když pořád jen kouká kolem.
To, co je vně, lze prožít uvnitř, když je člověk vědomě uvnitř. To, co krmí a vyživuje – to, co žije a je hodno uctívání, se ve skutečnosti nachází uvnitř každého z nás.

Zážitky a zkušenosti stavů změněného vědomí, meditace, „mimosmyslového kontaktu“ jsou poměrně rozšířené. Jsou kurzy, skupiny a školy, které s těmito fenomény pracují. Ale v zaběhnutém a podporovaném schématu naučené orientace směrem ven vzniká početná skupina lidí s šesti smysly, kteří napínáním energie směrem od sebe mohou zažívat stavy vyčerpaní a úzkosti, zvyšuje se jejich stres, následná frustrace a mohou se objevit i psychotické poruchy osobnosti. Tyto stavy jsou střídány pocity fascinace novou rozšířenou možností poznávat to, co je vně, schopností zasahovat, ovlivňovat a zprostředkovávat. Samoléčící proces transformace a individuace začíná ve chvíli, kdy se člověk spojí se sebou samým a stane se plně odpovědným za to, kým je a co činí.

Cesta domů začíná otočením o 180 stupňů.

Na rozdíl od implantované a propagované orientace na vnější svět je cesta dovnitř sama sebe celkem nelákavá a nedoporučovaná. Člověk vracející se domů potkává na své cestě za zdrojem skutečného bytí vedle své přirozeně laskavé a láskyplné povahy i nánosy, pod kterými nachází své stíny – bolest, strach, zneužití, samotu a téma smrti a odloučení. Na této cestě je zapotřebí velké odvahy, trpělivosti a něhy k sobě samému. To, co nás potkává vně a může proces individuace podpořit, je vítáno.

Na této cestě existuje velká řada skutečných spojenců a průvodců. Jsou to lidé nebo bytosti, kteří s námi rezonují a vždycky v kontaktu s nimi přichází nové poznání, odvane další nános anebo cítíte soucit a otevřenou náruč. Někdy se oni sami ocitají v pasti a zrcadlí nám naše vlastní stíny, které jsou pro nás neuchopitelné. My procházíme zkouškou a učíme se znovu jak s danou situací naložit. Všechno začíná do sebe zapadat, všechno dává smysl. Člověk začíná cítit důvěru sám v sebe – a začíná se ve vnějším světě chovat realističtěji a svobodněji protože už ví, kde je jeho místo.

Dobro a zlo

Učí se rozpoznávat lásku a moudrost v každé životní situaci. Už mu svítá, že lásku zažívá i v projevech tzv. negativních emocí, životních konfrontací a prvoplánového nezdaru. Když začne vnímat skrytý smysl všech událostí a začne naslouchat a rozumět svým reakcím, brzy zjistí, že vše je tak, jak má být. A posouvá se dál – vědomě činí to, co je mu libo a neubližuje. Dobro a zlo ztrácejí podobu, která je jim přisuzována manipulativní diktaturou, která jen představuje masovou zkoušku osobní připravenosti ochutnat bohatost života a odhodlat se otevřít mu svou náruč. Každou volbou rozhodujeme zda se vrátit ke staré ozkoušené suché kůrce nebo zda už jsme připraveni na prostřený stůl hojnosti lásky a radosti vědomého prožívání. Co je pak dobré a co špatné je naše volba přistupování k sobě samým.

Převzato z: https://www.esoterika.cz