Téma lásky je velmi úzce spojeno s cestou duchovně-energetického vzestupu. Každý z nás hledá projevy lásky, touží po lásce, snaží se lásku dávat..
Co je to vlastně láska?
Láska je energetickou skutečností, je stavem frekvenční shody či vzájemné harmonické frekvenční resonance, která umožňuje, aby mezi jednotlivci vznikl energetický most. Láska umožňuje otevření našeho energetického pole různým činnostem, jednotlivcům i vesmírným frekvencím výše-dimenzionálního spektra.
Tento popis byl použit pouze k snazšímu pochopení analytické mysli. Pojďme se podívat na toto téma ze širšího pohledu.
Veškerá láska začíná u niterného a pevného spojení s vnitřní životní jiskrou uvnitř sebe.
Frekvenci lásky jsme schopni přenášet druhým v přímé proporci ke své schopnosti udržet frekvenci lásky uvnitř sebe. Jestliže neuznáváme skutečnou hodnotu sebe sama jako vyšší bytosti, a snažíme se dodat své existenci hodnotu prostřednictvím vnějších zdrojů, jako jsou úspěchy, pocit pohodlí či uznání ostatních, budeme nejspíš promítat tyto postoje do podoby lásky ve svých vztazích s ostatními. Pokud někdo neodpovídá vnějším standardům hodnot, jež jsme sami sobě stanovili za účelem normy, do jaké míry si zasloužíme lásku, budeme těžko odolávat, abychom ho neodsoudili.
Odsouzení a láska nemohou být přenášeny současně. Odsouzení vytváří energetickou realitu oddělenosti či nesouladné energetické frekvence, zatímco láska tvoří naopak souzvuk frekvencí. Pokud jsme schopni uvědomit si, že láska je tou jedinou stálicí a že veškeré podmínky posuzování procházejí změnami, je snazší pěstovat niternou schopnost v plné míře udržovat frekvenci lásky. Ačkoliv zvážení podmínek, jednání či přístupů je užitečné a potřebné, lze takové zvážení provést prostřednictvím „oddělení osoby od činu“. Můžeme posoudit účinnost či hodnotu jednání nebo nápadu, aniž bychom jakkoliv posuzovali hodnotu osoby, jíž se týká.
Jsme-li schopni cítit lásku, úctu, respekt a přijetí života v sobě samém, pak též tyto kvality dokonalé lásky přenášíme k ostatním (kteří jsou ochotni je přijmout). Milujme sami sebe a vězme, že všechny bytosti mají nezcizitelnou cenu a hodnotu coby živoucí části oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje. Začněme ve svém osobním životě pěstovat toto uvědomění. Milujme, ctěme a respektujme sami sebe, své pocity, své sny a své touhy, abychom mohli lépe milovat ty, jimž chceme pomáhat.
Milujme ostatní jako sebe sama, a milujme sami sebe tak, jak bychom rádi milovali ostatní.
Je naší vlastní odpovědností, abychom sami sebe milovali a uctívali prostřednictvím neomezeného daru života Nejvyššího Zdroje, jenž námi v každém okamžiku protéká. Skutečná láska musí přicházet zevnitř a lze ji získat jedině skrze opravdové propojení s věčným Já.
Pokud hledáme lásku ,,venku”, abychom vyplnili vnitřní osobní osamělost nebo potřebu, vstupujeme do vztahů jako ,,energetičtí upíři”. Hledáme v nich náhražku za své osobní spojení s Nejvyšším Zdrojem, a to tak, že se napojíme na Nejvyšší Zdroj vtělený v dalších lidech či bytostech. To není LÁSKA. Je to POTŘEBA. Naznačuje NEDOSTATEK něčeho podstatného, což dále značí omezené osobní propojení k vesmírnému vědomí Nejvyššího Zdroje.
Takovýto nedostatek nelze naplnit vnější ,,láskou”. Ten může být naplněn pouze rozpoznáním oné vnitřní životní esence Nejvyššího Božského Zdroje uvnitř nás – naší životní jiskry – Přítomnosti Já Jsem, a tedy poznáním, že my jsme živoucím vtělením absolutní lásky. Jakmile toto pochopíme, budeme MÍT tu největší lásku ze všech, stálou bezpodmínečnou lásku. A z této pozice můžeme vyjít do světa hledat ty, jimž tuto lásku můžeme dát, namísto toho, abychom hledali ty, od nichž lásku můžeme ,,získat”.
Připomeňme si zde i některá pojetí dvojplamene, jež jsou často velmi subjektivní a snadno bychom mohli uvěřit, že někde existuje druhý vtělený člověk, jenž je pro nás tím jediným pravým partnerem, bez něhož nejsme celiství. A že kdybychom ho našli, budeme žít šťastně až navěky. Pravým obsahem konceptu dvojplamenů je nicméně to, že máme vidět sebe – svou nižší bytost – osobní Já – jako dvojplamen své vlastní vyšší bytosti – Přítomnosti JÁ JSEM. Pouze když usilujeme o jednotu se svou vyšší bytostí, překonáváme onen tíživý pocit oddělenosti. Koncepci dvojplamene lze tedy použít dvojím způsobem: k vybudování a posílení odděleného Já – anebo více tvůrčím postojem – k překonání našeho odděleného Já a tím k dosažení duchovního mistrovství.
Přistupujeme-li k lásce skrze lásku k sobě samému, je motivací dávat s potěšením a vědomím, že cokoliv bychom mohli potřebovat, může být uvedeno do manifestace prostřednictvím oné lásky aktivní skrze jiskru oceánu vědomí Světla-Zvuku Nejvyššího Zdroje, jež nosíme v sobě. Sebeláska je odpovědností duchovní zralosti.
Téma lásky úzce souvisí s odpuštěním, sebe-přijetím a sebe-úctou. Pokusme se sami sobě odpustit – snažme se pustit oněch odsuzujících představ, jak jsme měli vypadat v očích druhých, jak jsme se měli kdysi chovat, jak jsme vlastně měli správně jednat.. Každá lekce našeho života byla správně načasovaná, byla navržena nejvyšším scénáristou – kosmickými zákony Nejvyššího Zdroje… Podívejme se na své minulé činy z pohledu milující bytosti a poznáme, že jsme „tenkrát“ konali nejlépe, jak jsme uměli… Pokusme se obejmout sami sebe jako malé dítě, které například rozbilo talíř a krčilo se ve svém pokoji strachy před předpokládaným trestem rodičů.. Možná už vidíme, že jsme přece nic tak tragického neprovedli, prostě naše dlaně byly příliš malé, aby ten talíř tenkrát udržely. Snažme se obejmout sami sebe v podobě krutého vládce v Egyptě či Atlantídě, který opojen vládou zapomněl na to nejdůležitější – na lásku ke své vnitřní životní jiskře, skrze niž vůbec mohl vládnout. Prozařme láskou a pochopením momenty našich zdánlivých životních selhání, neúspěchů. Obejměme a prozařme láskou i vzpomínky na nepovedené vztahy s partnery, kteří však pouze zrcadlili část nás samotných. Přijměme s odpuštěním, osobním poznáním a láskou i chvíle, kdy naše duše zažívala dramata zdánlivého pekla – to vše mělo jediný význam – dovést nás k moudré lásce.
Ano, naše duše si oblékala různé kostýmy, volila tisíce scénářů, zažívala ráj i peklo, oblékala svým šatem jiskřivých tónů nespočet životů a scén – a hlavním důvodem bylo pouze to, abychom ji – či sami sebe nalezli – poznali a milovali ve všech jejich/našich podobách. Abychom nalezli jednou provždy SEBE SAMA. A nejen nalezli, ale uctívali, milovali a svůj duševní šat vyzdobili tak, aby mohl lehce vzlétat do vysokých duchovních sfér a přijímat odtamtud věčnou milost života.
(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz nahttps://www.reiki-centrumpraha.cz) 28. 4. 2015
