Slunce sálá hřejivou sílu, vyjasňuje vše svým světlem. Rostliny rostou – a i my se rádi sluníme a máme rádi dny, kdy svítí. Slunce je dobré .
„Jsem dobré,“ říká si Slunce pyšně. „Jsem úžasné, všichni mě ctí a oslavují. Jsem nejdůležitější. „
Zamyslí se a pokračuje: “ Vždyť když já jsem dobré a nejdůležitější – tak Měsíc musí být špatný a nepodstatný … A opravdu, vždyť ho vůbec netřeba – i tak se v noci nic neděje, nic, o čem bych vědělo … “ dumalo Sluníčko a čím dál tím více si z noci ukrajovalo a Měsíc panovačně zatláčelo …
„Jsem dobré,“ myslelo si Sluníčko, “ a čím budu svítit více, tím bude lepší … „
Podstata Slunce – přímočaré jasné soustředné myšlení – zatláčelo podstatu Měsíce … Slunce a s ním spojený um, rozum, umění, myšlení – jasné sebestředné představy Slunce – stále více zatláčely … Co zatláčely ?
„Nic . Vždyť co nevidím, to neexistuje . Já myslím a tedy jsem – a co si nemyslím, tedy není … „
Takhle nějak si to Slunce odůvodnilo a omluvilo – a pustilo se panovat ve dne i v noci. Nejprve měsíčku jen trochu “ pomáhalo “ a i obyvatelé Země to ze začátku radostně přijímali – vždyť čím více dobra, tím lépe, ne? Jen moudré staré ženy kroutili hlavami …
Časem začali být lidé nemocní a nešťastní, stromy vetché a suché, zeleň a radost se vytrácela … Jakoby něco chybělo .
Muži, nositelé Slunce a jasného myšlení, se vydali hledat lék. Neviděli a nenacházeli však nic, co by chybělo .
Pak si někdo vzpomněl na Měsíc … „Jasně, Měsíc chybí, “ všichni se nadchli.
„Je třeba ho najít a naučit ho, jak má správně zářit, tak aby se vyrovnal Slunci a nebyl stlačen , chudáček. Naučíme ho myslet a být ve středu, tak jako jsme my . “ Muži se potěšili , že to vyřešili .
Kdyby staré moudré ženy ještě žili , kroutili by hlavami …
Myslící muži myslící si, že oni jsou dobro a že nic neexistuje – začali přesvědčovat Měsíc, aby se přeučil. Ten se ale podrobit nechtěl.
“ Ne, nenuťte mě zapřít sebe samu „, šeptala Luna .
„Je třeba zachránit svět !“ Křičeli muži, rozumně a spalující. S tímto heslem nutili vše, co chybělo – aby začalo i ono zářit a myslet … Začali dobývat svět ve jménu dobra .
Zrovnoprávnili ženy. Nařídili, že i ony budou chodit do škol a učit se myslet jako muži.
Dokonce je volali do vlády – kde i ony budou panovat a vládnout a šířit dobro po boku mužů.
Vymysleli umělou antikoncepci, která ženy uklidní. Již nebudou rozptylovány dětmi, již nebudou neovladatelné, tajemné, nepředvídatelné – už nebudou dělat chyby, už nebudou chybět. Předepsali tabletku a ze ženy se stala myslící sebestředná , neměnná a neplodná bytost…
Tušící, cítící a ve sladění s koloběhem ustavičně se měnící žena – se poddala …
Žena, dívka, matka, vědma – ta tušící, cítící, temná a divotvorná bytost – chybí …
Chybí nám a bráníme se jí – a spolu s ní umírá i samotný posvátný koloběh života – a my se měníme na stroje …
To, co chybí , samo nepřijde. Něco chybí – protože je zákonitě něčeho přemíra .
Není v povaze Luny , aby se rozpínala , aby soupeřila a panovala …
Ona čeká , dokud se Sluneční pán uvědomí.
Ona čeká, dokud si ty uvědomíš – a umožníš to, dokud uvolníš, otevřeš prostor …
Ona čeká, dokud se znovu neobnoví důvěra a úcta – i k tomu temnému … Zatímco se smíříš s tím, že tvůj názor není jediný správný – a nepřijmeš i to neviděné …
Vždyť Měsíc je na obloze stejně velký jako Slunce – při zatmění se přesně kryjí …
Vždyť úkol Luny, ženy, citu a noci – je stejně důležitý jako role Slunce, muže, myšlení a dne …
I jejich vliv je stejně velký – bez ohledu na to , co si myslíme …
Není divu , že nám něco chybí, že děláme chyby …
Ta výzva před námi stále stojí – konečně si to přiznat, přestat se tomu bránit, přestat se ztotožňovat s myšlením, s rozumem, s dobrem, s mužností – a umožnit to – přijmout a doplnit to cizí, to temné, to co tušíme, to, co nevidíme.
Odevzdat se, odevzdat vládu proudu, aby se nám zase v pravý čas po kruhu vrátila . Pak znovu najdeme to ztracené zdraví … Najdeme míru – a najdeme mír .
