Lvice a Krahujec
Buddhishaktia
Hleď, Lvice a pohleď i na krahujce,
pozoruj takový pár;
spolu i navzájem se rozvíjí o to více,
nejlepší si dávají dar!
Byla jednou jedna Lvice a ta si myslela, že vše má být podle jejích zásad… podle ní. Nikdy by třeba nezabila někoho kdo trpí, i když si to sám přeje…
Učila se od přímočarého, dravého a zvědavého Krahujce, který podobná omezení odmítal… jednou jí řekl: „Ačkoli černá, není vhodná barva pro tebe, dám Ti tedy jedno své černé pírko, když se Ti ta barva tak líbí.“. A opravdu jí své pírko dal a tak Lvice nosila alespoň něco, co bylo ve Skutečnosti Světlé…
Jednou tato Lvice potkala onoho Krahujce se zlomenými křídly… „Není mi pomoci!“, křičel,“zabij mne!“ A ona z Úcty a Lásky k němu, protože ho znala a on ji učil, ho zabila, ačkoli jí to rvalo srdce.
Později se ona sama chytila do sítě lovců a bezmocně se houpala zavěšená pod stromem, co se napjal a zvedl síť i s ní. Byla to past…
A v tu chvíli okolo letěl nějaký ptáček… a Lvice zvolala: „Zabij mne, prosím!“. „Lovci mne budou stejně jen trápit, pokud mne nezabijí, uvězní mne a to je pro mne ještě horší.“, dodala bezmocně.
Krahujec slétnul k ní avšak roztrhal drápy a zobákem síť. Chytil Lvici když vypadávala dolů a opatrně s ní přistál.
„Kdo jsi?“, zeptala se,“.. znala jsem jednoho Tobě podobného…“
Krahujec se zasmál: „KOUKNI!“, řekl a rozevřel své perutě. V tu chvíli Lvice uviděla černá pírka na jeho zádech… „Co to znamená?“, zeptala se.
„To je od Tvých zubů, Lvice, – ty máš přeci tak ráda černou barvu!“ zvolal Krahujec.
“ TO JSI TY!“ zařvala nadšeně a zároveň překvapeně Lvice… „Jak to že žiješ?“, dodala.
„To nevíš, že JÁ nemohu umřít?!… Zabila jsi jen to omezené okolo mne….
„Jde sem lovec – skoč po něm a zakousni se mu do krku!“ rozkázal Krahujec. „Rozkaz, Mistře Krahujče!“ zašeptala Lvice a … HOP , chřup… Lovec ležel na zemi a krvácel. Hrůzou poulil oči…
Krahujec k němu slétnul a přímočaře mu do očí řekl: „Máš rakovinu a víš to.. , doktor Ti dal týden života a Ty jsi to chtěl TAKHLE strávit?!“… „Máš pravdu…“, vzdychnul lovec a ještě kajícně přiznal: „TRPĚL JSEM A CHTĚL JSEM PROTO ABY TRPĚLI I JINÍ A ONA BYLA TAK BEZBRANNÁ KOŘIST! A VŮBEC – DĚLALO MI DOBŘE SE NAD NĚKOHO POVYŠOVAT, VYUŽÍVAT SVOU MOC A UBLIŽOVAT… „.
„To je od Tebe hnusné, že se nestydíš…, mám chuť Tě nechat žít s tou vinou a hanbou…“, pronesl Krahujec pomalu…
„MILOST!“, prosil lovec, „Někdo mne zabijte! Stejně mi není pomoci – i kdyby jste mne chtěli nechat žít, zemřel bych do týdne ne-li dříve…. Ach ta bolest…!“
„Můžeš se uzdravit, když všechno napravíš – mohu Ti v tom pomoci, co ty na to?, zeptal se ho Krahujec… „Nemám zájem…, jsi blázen!“, vyprsknul lovec, protože si myslel: *Nechápu ho… a vůbec… je snazší ho napadat a zahánět, než přemýšlet a pracovat na sobě*
„Budiž dle Tvé vůle!“, pravil Krahujec a myšlenkový rozkaz *Zemři!* kmitnul do těla lovce z mysli Krahujce. Tělo Lvice mírně ztuhlo, jak to, byť jen okrajově, pocítila… , avšak lovcovo tělo bylo už tuhé úplně.
Příběh od https://DUCHOVNI.webpark.cz