Cesta k duze

Rubriky

Normální muž a žena

autor: | Dub 24, 2017 | Nezařazené | 0 komentářů

Normální muž a žena

Představ si hůl. Jeden její konec je modrý. Směrem k druhému konci hůl plynule přechází do červena. Pokud máš dobrou představivost, klidně představ ten přechod jako duhový. Ve středu hole je její těžiště. Tam ji chyť. Tvá ruka nyní dělí hůl na dvě stejné části. Směrem ke krajům se každá barva posiluje a na kraji je ve své krajnosti.

Tato hůl znázorňuje mužskost a ženskost v každém z nás.

Na modrém konci je mužská krajnost. Zde je hrubá síla. Nátlak. Bezcitné myšlení. Chtění. Omezování a vymezování. Přijímání v podobě nucení a násilného vyžadování.

Na červeném konci je ženská krajnost. Zde je přílišná jemnost. Poddajnost. Cítění a nerozum. Neomezenost a bezhraničnost. Plynulost. Neomezené dávání – tedy na úkor sebe.

Obě tyto krajnosti mohou být za jistých okolností třeba, jako dlouhotrvající stav jsou však ničivé. Pro bytost i pro její okolí.

Na mužské straně je přijímání. Na ženské dávání. Přijímat – dávat. Potřebujeme obojí. Nemůžeme někdo pouze dávat a někdo pouze přijímat. Musí se to vyvažovat – střídat. To je podstata výměny, obchodu, tvoření, spolupráce – vlastně tvorby hodnot. Toto místo přibližného středu hole, tam, kde se mužské a ženské setkává, je místem proudění sil a zdroje životní síly. Spojením mužského a ženského vzniká nový život. Spojením dávání a přijímání je tvořivá spolupráce – vzniká přidaná hodnota. Zde je Zdroj. Dávat můžeš i nehmotné věci, například dobrou radu či sílu v podobě citů. Můžeš poděkovat, můžeš milovat …

Uvnitř každé bytosti je i mužská i ženská část. V každém muži je vnitřní muž a vnitřní žena. V každé ženě je vnitřní žena a vnitřní muž. Všichni umíme dávat i přijímat. Všichni umíme myslet i cítit. Všichni umíme mít svůj oheň i na duchovní i duševní úrovni. Jen ne současně. Buď jsi v jedné krajnosti nebo v druhé. Můžeš je střídat. Můžeš být mezi nimi – v rovnováze. Pak se dokážeme vzájemně pochopit, pojmout jeden druhého. Je dobré směřovat k rovnováze. V tomto bodě těžiště hůl totiž nejsnáze unesete. Dobré je slaďovat se navzájem. Když se uvolníš, jde to přirozeně samo.

Ani jedna z krajností a ani ledajaký bod mezi extrémem a rovnováhou však není špatný. Každý stav může být někdy výhodný a přínosný. Každý stav může někdy pomoci nastolit rovnováhu. Někdy je dobré chytit hůl za konec, natáhnout se a shodit jablko ze stromu. Dobře je tehdy, když muž i žena jsou schopni chytit hůl v jakémkoliv bodě její délky – tam, kde právě potřebují. Když muž umí dávat a cítit. Když žena umí přijímat a myslet.

Dnes čelíme dost neutěšenému stavu .

Už tisíc let máme u nás nucený patriarchát. Důsledkem toho jsme v nerovnováze.

Od křižáckých výprav a svatých misí. Od násilného převratu, ke kterému došlo před tisíci lety.

Od vyvraždění západních Slovanů , kteří někdy žili na území dnešního Rakouska a Východního Německa. Od nuceného převzetí pokřiveného náboženství. Ježíšovo učení bylo zneužito jako pozlátko či jako sýr v pasti na myši …

Hrubou surovou mužskou silou a bezcitnou myslí nás donutili vzdát se původního zbožňování a uctívání rovnováhy a převzít vnucené uctívání mužské krajnosti. Uctívání jediného správného mužského boha. Uctívání muže krále či papeže vládnoucího donucováním, chtěním, zaváděním a vojenskou silou .

Rovnováha v nás je však hluboko. Rovnováha je v naší přirozenosti. Je v přirozenosti všech živých bytostí. Všichni přirozeně směřujeme k rovnováze.

Hrubé síle jsme se poddali. Platíme daně, nechali jsme si vzít krajinu. Nechali jsme si pošlapat a odcizit naši kulturu. Hrubé síle nelze vzdorovat. Možná se jen stáhnout, přizpůsobit a počkat, až opadne …

V nepozorované chvíli jsme vždy vyrazili směrem k rovnováze. Odvraceli jsme se od mužského boha a obraceli jsme se k uctívání citlivé a jemné panny Marie, neposkvrněné mužem. Obraceli jsme se k druhé krajnosti snažíc se co nejrychleji najít rovnováhu. Ženy nepolevili a skrytě působily. Na duchovní a citové rovině pomalu směřovaly misky vah znovu směrem k rovnováze. Odpovědí vládnoucí hrubé mužské síly byl hon na čarodějnice. Prohlášení ženskosti za ďábelskou a nebezpečnou.

Později byla vymyšlena instituce – školství. Jeho úkolem je nutit a hodnotit – a takto vést děti k bezcitnému myšlení. Děti, které jsou přirozeně v rovnováze se vlivem “ vzdělání“ se postupně ocitnou v nerovnováze mužské krajnosti. Donucování v dětech také zabije přirozenou chuť do učení a zůstanou tak omezeny na to, co je jejich instituce násilím naučí. Dvě mouchy jednou ranou.

Proč nás vlastně tlačí do nerovnováhy ?

Protože v nerovnováze jsme slabí. V nerovnováze máme jen velmi slabé napojení na zdroj síly. Jen těžko spolupracujeme. Jen těžko spolutvoříme. A pokud i něco vytvoříme, rychle se to rozpadá. Jak slabí jsme, nesvéprávní. Jsme snadno ovladatelní služebníci.

Udržení nerovnováhy vyžaduje velmi mnoho síly. Vlastně skoro vše, co vytvoříme, je použito na to, abychom vzdorovali přirozeným silám působícím směrem k rovnováze.

Místo toho, abychom přirozené síly využili, jim vzdorujeme. Nutíme sebe i své okolí žít nepřirozeně. Nutíme rostliny, aby rostly v řadách a aby na poli nerostlo nic jiného. Potřebujeme na to úžasnou sílu strojů a mnoho hnojiv a jedů , které zem ničí a výnosnost pole a jakost jídla ustavičně klesá. Dnes jíme většinou jedy . Dá se však i jinak. Přirozené síly lze využít …

Vynalezli jsme normy. Zákony, omezení, vyhlášky, předpisy … Velmi hodně síly jde do jejich dodržování a donucování, aby byly dodrženy. Podstatou těchto norem je bránit přirozenému směřování k rovnováze. Vzdorovat. Dělají nás normálními. Normálnost je chorobný stav trvalé nerovnováhy. Tyto předpisy, normy, zákony a omezení si můžeš představit jako provazy, které poutají tvou ruku v jistém místě hole a zabraňují ti přechytnout si ji blíže k jejímu těžišti, blíže k rovnováze. Vážou tě .

Pravidla jsou úzce spjaty s formálními strukturami – s institucemi. Instituce je pevná konstrukce, která umožňuje i jedincům, kteří jsou v nerovnováze, spolupracovat. Bez ní by to nedokázali. Mezi jedinci v nerovnováze je totiž rozpor a sami jsou ve vnitřních rozporech. V rozporu mezi normami a přirozeností. Jsou v napětí. Nectí jeden druhého. Hádají se. Hůl drží na koncích a vysiluje je to. Život je pro ně těžký. Jsou v mužské krajnosti a ustavičně se do něčeho nutí a berou si navzájem sílu. Kradou si sílu. V nerovnováze jsou daleko od Zdroje. Takoví jedinci jsou na institucích závislí. Jsou na ně odkázáni. Bez pevných pravidel kdy a jak krást by nedokázali pracovat . Ždíme jeden druhého. Vytěžují do krajnosti lidské a přírodní zdroje. Jsou uzavření a neschopní. Předhánějí se, kdo je krajnejším mužem . Kdo je větší macho či kápo, kdo má větší auto, větší dům, více sexu, více peněz . Kdo víc nakradl… Ženy závodí, která má módnější oblečení, více šperků, většího samce … Uvnitř jsou to nemocní, falešní a osamělí lidé. Instituce jakoby žili vlastním životem a tyto lidi zneužívají pro vlastní cíle .

Z čeho žijí tyto instituce ? Když sílu pouze berou ?

Vysávají Zemi.

Je normální dávat dítě do školy. Je normální, když žena rodí v nemocnici za přítomnosti bezcitných mužů. Je normální platit daně institucím vynucující normálnost …

Je normálně žít bezcitně a uzavřeně. Je normální, když muži nerozumí ženám …

Jak vlastně vypadá ta ztracená rovnováha?

Co je opakem normálního ? Co je nenormální ?

Úcta.

Tím těžištěm hole, kde se setkává dávání a přijímání, kde se setkává mužskost a ženskost, je úcta. Vzájemná úcta umožňuje přirozeně a nenuceně spolupracovat. Ctíme jeden druhého. Neklameme ho. Pomůžeme mu. Ctíme sebe. Nenecháme se obelhat a využívat. Je to spolupráce přínosná pro obě strany. Zde leží skutečné bohatství. Skutečný bůh. Bohatství zdraví a dobrých vztahů. Bohatství tvoření hodnot a nového života. Ve středu , v míře …

Vše přirozeně směřuje k bohu. K bohatství, k rozkvětu, k rovnováze. K přirozenosti.

Jaký je náš stav ?
Jaký je stav naší společnosti ?

Muži si vynucují mužskou krajnost.
Ženskost je potlačována.
Mnoho žen se přizpůsobilo. Přijalo mužskou krajnost. Stali se z nich učitelky, poslankyně, policistky, úřednice …

Mnoho mužů a žen je ve vzájemném vztahu, kde oba jsou v nerovnováze. Drží společnou hůl každý za jiný konec a neumí se sladit. Muž ženu utlačuje – nebo naopak. Nedokáží se propojit a projevit se … Omezují se navzájem.

Je nám přirozené i dávat i přijímat. Většina žen umí dávat i přijímat. Zná i svou vnitřní mužskost i vnitřní ženskost. I když často svou ženskost potlačují. Nosí kalhoty. Berou antikoncepci. Nutí a využívají …

Ženy jsou celistvější. Hýbou se také v mužské i v ženské oblasti.

Muži jsou naproti tomu ztraceni. Čím více jsou ztraceni , tím více se ženou do krajní mužskosti. Více berou, rozkazují, nutí. Jsou v napětí a zběsilejší. Popřeli půlku svojí bytosti. Přirozeně je to táhne k rovnováze a oni znovu a znovu ztrácejí sílu, aby směřovali ke krajnosti .

Nerozumí ženám. Jsou bezcitní . Ženskou oblast totiž popřeli. Nevidí ji. Muži popřeli vlastní vnitřní ženu. Popřeli půlku své bytosti. Nevidí citový a duchovní svět. Ženy jsou pro ně bláznivé, nebezpečné, iracionální, hysterické. Dobré jsou tehdy, když se chovají jako muži. Když se jim přizpůsobí. Když se poddají . Mnoho žen se poddá . Mají ale často nadhled … Vidí celou délku hole. I když si toho nejsou vědomy.

Muži vidí většinou jen půlku .

Jaké je tedy řešení ?

Změna záměru.

Když změníš cíl soustavy , soustava se začne sama proměňovat. Změna cíle je nejsilnější způsob, jak ovlivnit soustavu. Soustava jsi ty sám. Soustava je vztah dvou lidí. Soustava je rodina, společnost, Země …

Zaměř se na rovnováhu. Zkoumej krajnost, která ti uniká.

Pusť se institucí, předpisů a představ, které tě poutají a vážou. Přestaň být normální.

Zruš dohody v tvé mysli, které ti byly vnuceny. Získáš zpět ztracenou sílu.

Jak?

Když budeš mít jasný záměr – prostředky a způsoby začnou přicházet samy.

Převzato z: https://krkavec.wordpress.com