Ve fyzickém světě jsou hranice dobře vidět, značí je ploty, příkopy, pěstované trávníky, jako by tam bylo napsáno „Tady začíná můj pozemek.“ V duchovním světě jsou hranice právě tak skutečné, ale je těžší je rozeznat. Je důležité definovat naše hranice a vnímat je jako všudypřítomnou realitu, která může rozhojnit naši lásku a chránit náš život. Tyto hranice určují naši duši a pomáhají ji střežit a zachovávat. Hranice určují, co jsem a co nejsem, co vlastním a za co mám odpovědnost, což mi dává svobodu, protože na svém pozemku si můžu dělat, co se mi líbí. Problémy s hranicemi má ten, pro koho je těžké vytyčit hranice a také ten, kdo nerespektuje hranice druhých – kdo neumí říct „ne“ a kdo „ne“ nerespektuje.
Rozeznáváme funkční hranice, které se týkají schopnosti člověka dokončit úkol, projekt a práci, souvisí s výkonností, kázní, iniciativou a plánováním, a dále vztahové hranice, které představují schopnost říkat pravdu lidem, s nimiž jsme v určitém vztahu. Problémy vznikají tehdy, když lidé jednají, jako by jejich balvany byly všední náklady, a odmítají pomoc, nebo když se chovají, jako by jejich každodenní náklady byly balvany, které by nést neměli. Výsledkem těchto dvou případů je buď trvalá bolest, nebo nezodpovědnost. Abychom nezůstali v bolesti nebo se nestali nezodpovědnými, je velice důležité určit, co představuji já, kde jsou mé hranice odpovědnosti a kde začínají hranice někoho jiného.
Hranice nám pomáhají rozpoznat náš majetek, abychom se o něj mohli starat. Je třeba, abychom to, co nás sytí, uchovávali uvnitř, a to, co nás zraňuje, nechávali venku. Hranice nám pomáhají udržovat to dobré uvnitř a to zlé venku. Střeží naše poklady. Někdy máme to špatné uvnitř a to dobré venku. V takových případech je třeba, abychom byli schopni otevřít své hranice a to dobré pustit dovnitř, kdežto to zlé nechat venku. Je třeba, aby naše ploty měly vrátka. Když například zjistím, že mám ve svém nitru bolest, potřebuji se otevřít a sdělit to druhým, abych mohl být uzdraven a aby mě bolest už dál neničila a vpustila to dobré dovnitř. Problémy s hranicemi mají své kořeny v tisících střetů s druhými a také v naší povaze. Jako děti kvůli nedostatku porozumění univerzálním zákonům se naučíme ustupovat z hranic, vyvineme si nepřátelství vůči hranicím a nedostatek mezí nebo nedůsledné meze nebo se naučíme druhé ovládat.
Příklady hranic
Slova – „Nemám rád, když na mě křičíš“ lidem jasně oznamuje, jak se staráte o své vztahy, a sdělujete jim pravidla svého pozemku.
Vzdálenost – Fyzicky se vzdálit od určité situace někdy pomáhá zachovat hranice, nebo se můžeme přemístit, abychom se dostali z nebezpečí a postavili meze zlu. Když jste v přátelství zneužíváni, mnohdy jediným způsobem, jak druhému konečně ukázat, že vaše hranice jsou skutečné, je vytvořit mezi vámi odstup, dokud ten druhý není ochoten se s problémem vypořádat.
Emocionální vzdálenost – Někdy si partner ve vztahu potřebuje zachovat emocionální vzdálenost, dokud se jeho partner nepostaví svým problémům a nestane se důvěryhodným. Měli bychom počkat, než tento vztah začne být bezpečný a než se projeví skutečné známky změny, a teprve pak se vrátit. Odpouštějte, ale chraňte své srdce, dokud neuvidíte trvalou změnu.
Důsledky – „Když nepřestaneš pít, odejdu a nevrátím se dřív, dokud se nezačneš léčit.“ Tato věta dává lidem vědět, jak je překročení hranic závažné a jak si sami sebe vážíme. Učí je, že naše odhodlání žít podle užitečných hodnot je něčím, co je nám drahé a za co budeme bojovat, abychom to uchránili.
Zachraňovat lidi od přirozených důsledků jejich chování znamená dělat je bezmocnými. Nestanovujeme meze, abychom sebe nebo druhé přiměli správně se chovat, ale určujeme měřítka a necháváme každého být tím, kým je, a pak se od nich oddělujeme, když se chovají v nesouladu s námi. Každý z nás potřebuje mít v sobě prostor, kde můžeme mít pocity, nutkání a touhy, aniž bychom je dávali najevo. Cílem je dávat a přijímat lásku beze strachu.
Nefunkční postoje k hranicím
Povolní: říkat ano špatným věcem. Cítí se provinile a pod nadvládou druhých, neumí stanovit hranice. Není schopný říct „ne“. Aby se děti mohly v tomto světě cítit zcela bezpečné, potřebují mít sílu říkat: Ne. Nesouhlasím. Nebudu. Rozhodl jsem se, že ne. Nech toho. To bolí. To není správné. To je špatné. Nemám rád, když… Důvody, které nám brání říct ne: Strach ze zranění citů druhého člověka. Strach z opuštění a osamělosti. Přání být zcela závislý na někom druhém. Strach z hněvu někoho druhého. Strach z trestu. Strach ze zahanbení. Strach z toho, že budu považován za špatného nebo sobeckého. Strach z toho, že nebudu duchovní. Strach z vlastního přehnaně přísného, kritického svědomí (naše vina).
Vyhýbající se lidé: říkat ne dobrým věcem. Tento člověk staví hranice před péčí druhých. Je neschopný požádat o pomoc, uznat své vlastní potřeby, vpustit druhé dovnitř. Vyhýbající se lidé se stáhnou, když jsou v nouzi a nechtějí podporu druhých. Je u nich záměna hranic se zdmi. Hranice jsou plot s vrátky, jež mohou vpouštět dobré věci a vypouštět věci špatné. Nikdo se jich nemůže dotknout, protože nevpustí nic dobrého ani špatného. Tito lidé mají silnou potřebu mít věci pod kontrolou.
Říká ano špatnému (povolné jednání): Když někdo potřebuje naši pomoc na čtyři hodiny, neumíme odmítnout (říkáme ne dobrému, vyhýbající se chování), ale když my někoho potřebujeme na 10minut, neumíme o to poprosit (převrácené hranice).
Jedinci s touhou ovládat: Nerespektování hranic druhých lidí. „To nemyslíte vážně, že už odcházíte. Přece teď nemůžete odejít.“ Tito lidé neslyší „ne“. Tito lidé narušují hranice druhých, nejsou schopni „slyšet“ druhé, mají sklon přesouvat odpovědnost za svůj život na druhé, používají různé ovládací prostředky k motivování druhých lidí, aby za ně nesli jejich náklad. Jedinci s touhou ovládat hledají, kdo by kromě svých balvanů (krize a drtivá břemena) nesli jejich batohy (jednotlivé odpovědnosti).
Dělíme je na agresivní jedince s touhou ovládat – ti nenaslouchají hranicím druhých, „přejíždějí jejich ploty jako tank“, jsou hrubí, žijí ve světě ano, není tam žádné ne. Snaží se přimět druhé ke změně, přizpůsobit svět své vlastní představě o tom, jak by se mělo žít. Opomíjejí svou odpovědnost přijímat druhé takové, jací jsou, a na manipulativní jedince s touhou ovládat – přemlouvají druhé, aby řekli ano, nepřímo upravují okolnosti ve svůj prospěch. Svádějí druhé, aby nesli jejich břemena. Užívají sdělení, která navozují pocit viny.
Tito jedinci jsou zraněni na hranicích. V životě dostávají, co chtějí, ale zároveň jsou otroky svých přání. Je pro ně těžké oddalovat uspokojení a neradi slyší od druhých lidí „ne“. Zoufale se potřebují naučit vnímat hranice druhých, což jim pomůže dodržovat ty jejich. Musí se spoléhat na své tvrdé a nepřímé jednání, neumí ve světě fungovat sami za sebe. Jak se s tímto druhem chování vypořádat? Nechat je zakusit důsledky svého chování. Tito lidé jsou často izolovaní. Lidé s nimi zůstávají ze strachu, pocitů viny nebo ze závislosti. Málokdy se cítí být milování, protože v hloubi duše vědí, že hlavním důvodem, proč s nimi lidé tráví čas, je jejich nadvláda. Možná kdyby přestali zastrašovat a manipulovat, byli by opuštěni. Uvnitř si svou izolovanost uvědomují. Nemůžeme ke druhým být tvrdí a zároveň od nich přijímat lásku.
Nereagování: nevnímání potřeb druhých. Tento člověk staví hranice před odpovědností milovat. Neměli bychom přebírat odpovědnost za pocity, chování a postoje druhých, ale máme odpovědnost jeden vůči druhému. Manžel má odpovědnost být ve spojení s manželkou, a to jako živitel rodiny, rodič a také jako milující manžel. Citové spojení je součást manželské lásky k ní a k sobě samému. Není za ni odpovědný, ale vůči ní. Manželova neschopnost reagovat na manželčiny potřeby znamená zanedbávání jeho odpovědnosti. Je naší odpovědností v určitých mezích projevovat zájem a pomáhat druhým. Odmítat to znamená konflikt. Tito lidé ignorují potřeby druhých, protože ignorují ty své. Jsou pohlceni svými touhami a potřebami, že ostatní vylučují.
„Co se stane, když se člověk, který neustále zachraňuje druhé a urovnává jim cestu, setká s necitlivým člověkem, který rád ovládá ostatní? Vezmou se!“
Zpracováno podle knihy: Hranice – Dr. Henry Cloud a Dr. John Townsend
Tento článek nebo jeho části je možné šířit dál nekomerčním způsobem, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.
