Cesta k duze

Rubriky

Hranice a děti

autor: | Úno 11, 2016 | Nezařazené | 0 komentářů

Hranice a děti

Dítě by mělo být schopné citově přilnout k druhým bez ztráty vědomí sebe sama a svobody mít jiný názor, schopné říkat druhým přiměřené „ne“ beze strachu, že ztratí lásku a schopné přijímat přiměřené „ne“ od druhých a nestáhnout se citově. Každý rodič chce svým dětem pomáhat růst, chce, aby dítě dorostlo zralé osobnosti, která se o sebe umí postarat.

Proto je důležité dítě naučit smyslu pro odpovědnost, vědomí za co jsou a za co nejsou odpovědní, jak říkat „ne“ a jak „ne“ přijímat. Všichni jsme se setkali s lidmi středního věku s hranicemi osmnácti měsíčního dítěte. Když jim druzí stanoví meze, dostávají záchvaty zuřivosti nebo trucují, případně se jednoduše vzdají a vyhoví, jen aby byl klid. Strach z hranic či odpor k nim si osvojili už dávno. A vychovávat dospělé je velice pracné. Pokud děti v ranném dětství naučíme odpovědnosti, stanovení mezí a oddalování uspokojení jejich potřeb a přání, budou pozdější léta o to hladší.

Tvorba hranic u dětí spočívá v osvojování si odpovědnosti. Když je učíme o přednostech a mezích odpovědnosti, učíme je samostatnosti, připravujeme je na převzetí úkolů dospělosti. Důležitá je proaktivita. Získat pozornost dítěte a věnovat se mu, aby mohlo být vedeno k určitému úkolu. Naopak, když dítě něco odmítá, je to v pořádku, ale pak musí zakusit důsledky jejich jednání, aby se poučili o odpovědnosti. Zralosti se totiž naučíme tak, že dostaneme informace, a když je špatně uplatníme, uděláme chyby, ze kterých se můžeme poučit a příště to uděláme lépe. Proto potřebujeme praxi. Pravidla jsou vnější hranice, určená k tvorbě vnitřních hranic u našich dětí. Poskytují bezpečnou strukturu, dokud dítě nebude mít dostatečně pevný charakter, aby je již nepotřebovalo. Dobrá pravidla vždy směřují dítě ke vnitřní struktuře a větší odpovědnosti.

Trest se vždy ohlíží zpět. Zaměřuje se na odplatu za provinění spáchaná v minulosti. Pravidla se dívají vpřed. Poučení, které si z nich odneseme, nám pomáhají neopakovat tytéž chyby. Pravidla dávají dětem svobodu dělat chyby, aniž bychom se museli bát odsouzení a ztráty vztahu. Jediným nebezpečím jsou důsledky, a nikoli izolace a odsouzení. Matka řekne:„Ještě jednou mi drze odpovíš a přestanu tě mít ráda.“ Dítě se okamžitě dostává do bezvýchodné situace. Může se buď vzbouřit a přijít tak o svůj nejdůležitější vztah v životě, nebo se podvolit a začít navenek poslouchat, čímž ztratí veškerou možnost procvičovat konfrontační dovednosti. Ale „Nikdy tě nepřestanu milovat. To je pevný bod v mém srdci. Ale jestli zase budeš drzý, tři dny nebudeš moci poslouchat CD.“

Hranice jsou naším prostředkem, jak opatrujeme a chráníme svou duši. Jsou určeny k tomu, aby uvnitř udržovali to, co je pro nás příjemné, a bránily vniknutí nepříjemnému. Příklad dvou dvanáctiletých dětí: Dan mluví se svými rodiči u večeře: „Představte si, nějací kluci chtěli, abych s nimi kouřil trávu. Když jsem jim řekl, že nechci, říkali, že jsem padavka. Tak jsem jim řekl, že jsou hlupáci. Některé z nich mám rád, ale jestli mě nemůžou mít rádi, protože nekouřím trávu, tak to asi ve skutečnosti nejsou mí kamarádi. Honza se ze školy vrátí s rudýma očima, koktá a má potíže s koordinací pohybů. Když se na jeho znepokojení rodiče zeptají, co se stalo, všechno zapírá, až nakonec vyhrkne: “Dělá to každý. Co se vám nelíbí na mých kamarádech?“

Oba dva kluci dostávají spoustu lásky, a proč je jejich chování tak rozdílné? Danovi rodiče mu umožňovali nesouhlasit a nechávali ho cvičit se ve stanovení hranic, dokonce i ve vztahu k nim. Danova maminka byla zvyklá svého malého syna chovat a objímat, když byl neklidný. Říkal pak: “Dolů,“což znamenalo: “Mami, nech mi trochu místa na dýchání.“ Přemohla své vlastní nutkání podržet své dítě v náručí a postavila ho na zem se slovy: “Chceš si hrát s autíčky?“ Danův otec se řídil stejnou filozofií. Když se svým synem zápasil na podlaze, snažil se dávat pozor na Danovy hranice. Když byl zápas příliš tvrdý nebo když byl Dan unavený, mohlo dítě říct: “Dost, tati“, a tatínek přestal. Danovi se dostalo výcviku v hranicích.

Učil sem, že když se bojí, když prožívá neklid nebo když chce něco změnit, může říct „ne“. Toto slovíčko mu v životě dalo pocit moci. Vyvedlo ho z pozice bezmocnosti a povolnosti. A Dan ho mohl vyslovovat, aniž by následovala zlobná a ublížená odpověď nebo manipulující protitah. Danova rodina se vyznačovala možností nesouhlasit. Dan také dostal hlas v některých rodinných záležitostech. Když se rodina někam chystala si spolu večer vyjít, rodiče vyslechli jeho názor, zda jít do kina nebo si zahrát basketbal. Čím to, že se spolužákům Dan dokázal vzepřít? Protože již za sebou měl deset let praxe, kdy mohl nesouhlasit s lidmi, kteří pro něho byli důležití, aniž by ztratil jejich lásku. Nebál se, že zůstane sám, když se vzepře svým přátelům. Již to úspěšně udělal se svými rodiči a o jejich lásku tím nepřišel.

U Honzy doma se „ne“ setkávalo s dvojí reakcí. Jeho maminku zraňovalo, takže se stáhla a byla naštvaná. Vysílala obviňující sdělení jako „Jak můžeš říkat ne své matce, která tě miluje“. Jeho tatínek se obvykle rozčílil, hrozil mu a říkal něco jako „Neodmlouvej mi, mladej“. Netrvalo mu dlouho a Honza se naučil, že aby měl pokoj, musí být navenek povolný. Navenek si vypěstoval své „ano“, takže se zdálo, jako by s hodnotami a autoritou rodičů souhlasil. Všechno, co si myslel, dusil v sobě. Když se jednou pokusil vzepřít matčinu objetí, okamžitě se od něho odtáhla a odstrčila ho slovy „Jednou budeš litovat, že ses nechtěl objímat“. Tak se Honza den za dnem učil nestanovovat si hranice. Vypadal jako spokojený a poslušný syn. Kapituloval. Podrobil se nátlaku svých kamarádů. Lze se divit, že prvními lidmi, kterým řekl „ne“ ve svých dvanácti letech byli jeho rodiče? Zloba a roky života, kdy nestanovil žádné hranice, začaly nahlodávat povolné, přizpůsobivé falešné Já, které si vypěstoval, aby mohl přežít.

„Co potřebujete?“ „Nevím.“ Typická odpověď pro ženu, která pocházela z prostředí, kdy většinu svého času přijímala odpovědnost za pocity svých rodičů, byla takovým rodinným usmiřovatelem. Měla nadměrný pocit odpovědnosti za druhé a nedostatečný cit pro její vlastní potřeby. Tato žena měla citlivý radar na zranění druhých, ale radar, který by ukazoval jejím směrem, byl rozbitý. Nechápala své oprávněné potřeby. „Kdybych byla na tvém místě, vím, co bych potřebovala. Opravdu bych potřebovala vědět, že vy tady o mě stojíte, že mě nevnímáte jako ustrašeného a trapného ztroskotance, dáte mi podporu a dovolíte mi tento týden vám zavolat, když budu potřebovat povzbuzení.“

Je důležité přijmout vlastnictví svých potřeb, abychom věděli, kdy máme hlad, kdy jsme osamělí, kdy máme starosti a pak si zajistili uspokojení těchto potřeb. Tím nejlepším, co může rodič udělat, je povzbuzovat slovní vyjádření potřeb dítěte, i když jsou jiné, než by rodina očekávala. Když je dětem dovoleno žádat i o to, co jim jde proti srsti, i když to třeba nedostanou, pěstuje se u nich smysl pro to, co potřebují. Nechejte děti mluvit o jejich hněvu. Nechejte je vyjadřovat zármutek, pocit prohry, smutek, aniž byste se je snažili rozveselit a jejich pocity jim rozmluvit. Nesnažte se jejich situaci zlehčovat. První krok je převzít odpovědnost za své potřeby, identifikovat se s nimi. Mít dostatečně vyvinutý radar, abychom určili své potřeby. Druhý krok je o sebe se starat, místo aby člověk to břemeno kladl na někoho jiného.

„Máš naprostou pravdu. Nemůžu tě nutit, abys šel k zubaři. Jestli nechceš, nemusíš. Ale zapamatuj si tohle naše pravidlo: jestli se rozhodneš nejít, rozhoduješ se, že taky zítra nepojedeš na tu oslavu. Budu respektovat obojí. Mám zavolat zubaři, že nepřijdeme?“ Děti potřebují cítit, že mají vliv a možnost volby. Potřebují vidět, že nejsou závislé, bezmocné figurky v rukou rodičů, nýbrž děti s vlastní vůlí, kteří rozhodují o svém životě. Úzkostliví rodiče se s dobrým úmyslem snaží bránit tomu, aby jejich děti dělaly bolestné rozhodnutí. Jejich motto zní “Podívej, rozhodnu to za tebe“. Výsledkem je, že u nich zakrňuje jedna důležitá složka – schopnost prosadit se a způsobit změnu.

Slovo „teď “ bylo vytvořeno pro malé děti. Přesto se v určité době svého vývoje naučíme oceňovat slovo později a zjistíme, jak je přínosné odložit něco dobrého kvůli něčemu ještě lepšímu. Je to odkládání uspokojení. Je to schopnost říkat „ne“ nutkáním, přáním a tužbám v zájmu pozdějšího zisku. Tato dovednost může dítěti zabránit stát se dospělým, který je chaotický a impulzivní. Tato vlastnost jim pomáhá lépe se orientovat na cíl.

Děti potřebují vědět, že druzí si s nimi vždycky nechtějí hrát nebo sledovat stejný televizní program. Potřebují vědět, že svět se netočí kolem nich. Je to důležité, protože když víme, že druzí nám nejsou vždy k službám, pomáhá nám to vést se zevnitř, místo abychom se nechali vléci zvenčí. Pomáhá nám to nést svůj vlastní batoh. Už jste někdy byli s dítětem, které neslyší „ne“, které kňourá, žadoní, vzteká se nebo trucuje, dokud nedosáhne svého? Potíž je v tom, že čím déle se budeme s nelibostí vzpírat hranicím druhých, tím závislejší budeme na ostatních. Očekáváme, že se o nás budou starat druzí, místo abychom se o sebe jednoduše postarali sami.

Dříve či později nám ale někdo řekne „ne“, které nebudeme moci ignorovat. Pokud „ne“ nerespektujeme u rodičů, sourozenců, učitelů ve škole, přátel ve škole, nadřízených, partnera, poté se budeme muset naučit „ne“ přes zdravotní problémy z přejídání, alkoholismu atd. Pokud nás ani to nezastaví, bude nám muset říct „ne“ policie, soud či vězení. Mnozí puberťáci, jimž chybí sebeovládání, dozrávají až někdy po třicítce, kdy je začne unavovat, že nemají stálou práci a domov. Musí ve svých financích narazit na dno a někdy dokonce musí žít nějakou dobu na ulici. Časem se přidrží jednoho pracovního místa, něco si našetří a začnou růst. Postupně začnou přijímat meze života.

Ještě důležitější důvod, proč je nezbytné se naučit respektovat hranice druhých je to, že dodržování hranic druhých pomáhá dětem milovat. Dovedou pak milovat lidi takové, jací jsou a ne jen pro uspokojení jejich potřeb. Vaše šestileté dítě vás uhodí míčkem do hlavy. Kdybyste si toho nevšímali nebo se tvářili, že to nebolí, vyvolalo by to v něm dojem, že jeho činy nemají žádný dopad. Může se pak vyhýbat veškerému pocitu odpovědnosti a vědomí potřeb či bolesti druhých.

Když toto rodiče nesdělují, jejich děti jsou často sobecké nebo se u nich projeví sklony k ovládání druhých. „Vnímám-li potřeby druhých, mám otevřený prostor ve svém srdci pro druhé.“ Úspěšné rodičovství znamená, že naše děti chtějí ráno vstát z postele, jít do školy, být odpovědné a brát ohled na druhé, protože je to pro ně důležité, a nikoli proto, že je to důležité pro nás. Pravá zralost se může dostavit jedině tehdy, když láska a hranice jsou skutečnou součástí dítěte.

Zpracováno podle knihy: Hranice – Dr. Henry Cloud a Dr. John Townsend

Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška.

Tento článek nebo jeho části je možné šířit dál nekomerčním způsobem, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.